Tak, tak. Pavučiny jsou jediné, co je na této fotce čitelné. Pokud máte rádi tajemství, nečtěte dál.
Onehdá probíhal cyklus výstav Dekadence now. Přijela má milovaná žena, popadly jsme Jodida s Khorsem a vyrazili do brněnského Domu umění na výstavu fotografa nesoucího jméno Joel-Peter Witkin.
Recenze, lidé, kteří navštívili výstavu...spousta z nich vám jistě řekne, že ony fotografie jsou odporné, zvrácené nebo špatně naaranžované, či přespříliš strojené. Jodid vám řekne, že v Domě umění města Brna vlhly zdi, a proto jsou odspodu odvětrávané.
A co řekne vločka? Bude se kochat. Podle črt a skic, které byly vystaveny spolu s fotografiemi, lze usoudit, že Witkin nad kompozicí přemýšlel, pracoval s ní a vše pečlivě chystal. Vlastnost, která mnohým moderním fotografům chybí. Ač fotil převážně lidi, kteří byli jistím způsobem znetvoření, dokázal je zvěčnit tak, že je nezesměšnil. Zachytil krásu v ošklivosti (klišovité slovní spojení, ale nedá se svítit).
Dle mého názoru povedený rozhovor s Panem fotografem je v Respektu (10.října 2010), osvětluje mnohé o tom, proč vlastně tvoří tak, jak tvoří.
A jak to vše souvisí s dnešní fotkou? Je na ní plakát z oné výstavy. Vpravo můžete tušit nahou ženu nebo taky slona s kyticí v chobotu.
Fantazie je mocná.
A člověk bez ní nemocný a bezmocný.
Žádné komentáře:
Okomentovat
V mezích slušnosti a když kritika, tak věcná, adresovaná, konkrétní a konstruktivní :-)