Veškeré ztráty

… nejen iluzí, rovny jsou ráně haluzí.

...aneb Jak správně zalévat.

Co zalévat? Polštář slzami. Po každé ztrátě iluzí, ať už o sobě či o světě, zalévám polštář. Divím se, že není velký jako peřina. V poslední době se mi to stává častěji a častěji. Ani nemusím v tu chvíli postrádat některou z iluzí. Není mi dobře, jsem unavená, něco se nepovedlo podle představ a už jsou protržena stavidla.

Na jednu stranu se stydím, že jsem tak slabá. Na druhou stranu…slzy fungují jako ventil. Když nechám oči slzet, nejsem pak zlá na všechny okolo. Jednoduchá teorie, jen ještě překonat ten hluboko zakořeněný pocit: "Nesmíš brečet. Když brečíš, jsi slaboch."

Kdo si myslel, že jsem silná vločka, právě přišel o iluzi.

Mám pocit, že celý život je převážně o ztrátě iluzí. Jen nevím, k čemu to vede. Jsme pak silnější? Odolnější? Cyničtější? Snad ano, ale taky méně přátelští, nešťastní a zlí. Přemýšlela jsem, kdy přichází první ztráta iluzí? Kdy se poprvé rozbijí sklíčka růžových brýlí?

Na přelomu dětství a puberty. Najednou zjistíme, že rodiče nejsou to božstvo, za které jsme je považovali. Mají své chyby, dokonce se i mýlí. Celou pubertu se vlastně vyrovnáváme s tím, že ti nedokonalí, kteří pro nás byli nejsvatějšími autoritami, nám říkají, co máme dělat. Bouříme se proti tomu a někomu to vydrží po celý život.

Může mít tato situace hezký konec? Může. Začneme rodiče považovat za bohy z řecké mytologie. A budeme je mít rádi (a uznávat je)i s jejich chybami. Protože i my máme chyby. (Na to však přijdeme mnohem později.)

Další ztráty iluzí už závisí na naší míře optimismu, na síle naší představivosti a naivity. Někteří, spíše některé, mají tak silná sklíčka na svých růžových brýlích, že o iluze nikdy nepřijdou. My ostatní se s tím těžce pereme. Anebo zapomínáme. Nebo razíme heslo:

"Když budu vše vidět černě, můžu být ještě příjemně překvapen."

Ač tu větu někdy sama používám, nevěřím jí. Kdyby nebylo snílků, kteří se své iluze snaží udržet při životě, nebyl by život. (Jak patetické a definitivní.)

Iluze jsou snadno trhatelné, stačí obyčejný vítr. A tak, když se mi některý z výletů do oblasti Déjà vu nepovede…je tady fiXa. Mé myšlenky se rozlétnou pod světlem pouličních lamp, zakrouží jako Ledňáčci nad Lužánkami, odhodí mé zklamání někde nad Krpolem a pak přistanou v bytě naproti nemocnice sv. Anny.

Tu jednu jedinou iluzi jsem ještě neztratila: o lásce a kompromisu.

Komentáře:

1 Katelin~ | Web | 6. března 2011 v 13:34 | Reagovat


Krásně napsané..
2 mj-celka | Web | 6. března 2011 v 13:35 | Reagovat


ano, to je opravdu pěkně napsaný. cítím to podobně. ovšem s tm rozdílem, že já už ztratila iluzi i o lásce a kompromisech
3 yuripovidky | Web | 6. března 2011 v 13:45 | Reagovat


Fůj, nejhorší blog na světě!!!
P.S.: Píšu líp!!!
4 ovesná vločka | Web | 6. března 2011 v 13:53 | Reagovat


[3]: Doufám, že se cítíš líp, když jsi mi to takhle nandal(a).
5 Alisa | Web | 6. března 2011 v 14:24 | Reagovat


Krásne pojatie témy... Milujem čítanie názorov na tému týždňa, pretože každý má písať o tom istom a zároveň je to všetko úplne iné .