Tak jsem včera v projektu 365 psala něco o zrušeném depresivním článku. Byly v něm otázky, které si pokládá každý, např. proč se neumím postavit problémům čelem a tak podobně. Dostala jsem se k nim přes potřebu morálně si zdůvodnit lež. Lhala jsem babičce a měla k tomu racionální důvod. Lež zůstává lží i ve chvíli, kdy se snažíme o to, aby se babička nezhroutila.
Strýc jezdí rallye. Měli, jak říkají fanoušci na fórech, crash. My měli strach. Já neměla strach ani tak o něj, jako o babičku, aby to s ní neseklo. I když jsem věděla, že strýc má něco s páteří, odmítala jsem uznat možnost, že by to mohlo být špatné. Ani mne to nenapadlo. "Strýc bude ok." (On opravdu bude, je po operaci a vypadá to nadějně. Hýbe nohama i rukama a rozesmává celou JIPku.)
A babičce, která prahla po fotkách, nevím, jak ji to v té její netechnicky vzdělané hlavě napadlo, že fotky budou na internetu… jsem říkala: "Ne, fotky nikde nejsou, kdyby se vyboural Kresta, to by byly, ale strýc?" Dole blikalo v liště "rajče".
Dnes ráno jsem jela na ušní. Ucho bolí pořád, nějak jsem si na to zvykla, ale posledních pár dnů vstávám a usínám s Panadolem, někdy i Ibalginem. Pan primář se díval, vysával, díval, mlčel… "Na kdy jste říkala, že plánujeme tu operaci?" "Na září."
(Počítala jsem s tím, že si na pobyt v nemocnici vydělám letní brigádou a pak si udělám rozvrh ve škole tak, abych nemeškala pondělní hodiny - jediný den, kdy primář ordinuje.)
"Září je pozdě. Dokud se neodfrézuje zánět kosti, bude to ucho pořád bolet." "Na kdy to teda vidíte?" "Přelom dubna a května." Jupíííí, no neříkala jsem vám, jak hezky si umím malovat budoucnost a jak mne "ona" vždycky přečurá?
Když jsem odcházela z ordinace, měla jsem na krajíčku. Jsem talentovaná v oblasti představování si a nacházení všech komplikací. Teď nemyslím zdravotních. Mám děs z toho, že budu dva týdny chybět ve škole. Budu toho muset tolik, tolik! dohnat. Překročím limit absencí...a....a...vůbec.
Seděla jsem v trolejbuse, bylo mi špatně od vysávání ucha, špatně z představ, co bude a tupě jsem zírala dopředu. Nikoho jsem nepustila sednout. Svírala jsem vypranou ovci Česťu a kytku v novinách, na zádech batoh. A ignorovala nenávistné pohledy starší generace. "Slečno, pusťte mne sednout." "Promiňte, je mi špatně." Pohled á la: "Jak jí! může být špatně...mladá nemůže být nemocná."
Samozřejmě, nemůže, už jen proto, že je mladá. To samé se opakovalo v Brně, tentokrát jízda šalinou. Na byt jsem došla mírně oblblá... teď čučím do zdi. Měla bych si udělat úkol do angličtiny a měla bych přestat dramatizovat svůj poklidný a vcelku normální a moc hezký život.
PS: říkáte téma týdne: Internetové seznamování? K tomu mám, myslím, co říct, hihi.
Žádné komentáře:
Okomentovat
V mezích slušnosti a když kritika, tak věcná, adresovaná, konkrétní a konstruktivní :-)