Můj extremismus

… aneb Opět na vlnách.

Je to tak. Zatímco ráno vločka skuhrala nad svým děsným životním údělem a toužila si vydlábnout pravý bubínek z ucha lžičkou, v tuto chvíli září a rozdává úsměvy na všechny strany. To, že ucho ji pořád bolí a je zalehlé úspěšně ignoruje. Ptáte se proč? Ptáte se správně. Jak by řekl Jodid: "Good question."

Mám ráda lidi. Bez nich by bylo žití nudné. Neměl by mne kdo naštvat, neměl by mne kdo potěšit. Nejraději mám lidi, které baví jejich práce a dokáží o ní zajímavě povídat. A jsem absolutně blahem bez sebe, když na někoho takového narazím na svých přednáškách.

Zapsala jsem si předmět Narativita a fiktivní světy. Střelba naslepo. Nevěděla jsem co je to narativ, a o fikčních světech jsem měla jen mlhavé tušení. A protože jsem klikařka, vyklubal se z tohoto předmětu zdroj mé dnešní dobré nálady.

Přednášky jsou ve formě bloku. Pro ty nevysokoškolsky týrané vysvětlím: nepřednáší se po celý semestr, ale jen po určitou dobu, několikrát za týden. V tomto případě tři setkání v každém ze dvou týdnů.

Chlapík s brýlemi á la Woody Allen se na nás mile usmál a spustil anglicky. Mělo mne varovat, že jeho jméno v sylabu bylo anglicky znějící, ale co už. Rozhodla jsem se, že budu poslouchat a příště si s sebou unesu Jodida.

Toho však nebude třeba. Nejenže jsem celému anglickému úvodu rozuměla (sláva mi!), ale pan profesor (opravdu, pravý titulovaný prof.) přešel plynule do češtiny a vysvětlil nám, že úvody a závěry bude dělat anglicky, abychom se vzdělávali i tímto směrem. Za což mu děkuji alespoň zde, než tak učiním na konci cyklu přednášek osobně.

Jeho styl přednášení byl ryze americký. Výrazně gestikuloval, jeho hlas člověka chytil a nepustil. Dovolila bych si ho zařadit do kategorie hlasů pánů Arnošta Lustiga, Martina Čermáka nebo Jana Wericha. Vyprávěl zajímavé příklady na správných místech, komunikoval s námi a vůbec.

Znal se s předními českými lingvisty. To mne zas až tak neoslnilo, ale že se znal s Josefem Sudkem (říkám to opravdu důrazně) mne nadchlo. Sám fotografuje, některé fotografie nám i v rámci tématu prezentoval spolu s dalšími uměleckými díly a já zjistila… že mi ta umprumka přeci jen k něčemu byla. Z hlediska mého nynějšího zaměření.

Pocitově jsem si tím byla jistá už v prvním semestru, ale dnes jsem dostala konkrétní hmatatelný příklad. Poznala jsem autory všech ukazovaných děl, ale o to nešlo. Dokázala jsem na základě svých vědomostí o pojmu umění, vědomostí o fotografii, diskutovat a dokonce i oponovat panu profesorovi. A své názory podpořit argumenty. To vše vykouzlilo na jeho tváři úsměv a prohlásil, že by se mnou šel na rande. (Směji se jako blázen.) Poté mi mé argumenty briskně vyvrátil, ale to už mne nemohlo rozházet, protože měl pravdu.

Při mé další poznámce jen poznamenal, že to tak může být a rozvedl mou teorii dále. Připadá vám, že se vychloubám? Ne, nechci se vychloubat, jen vám chci přesně ukázat, proč mám radost. Mám radost z toho, že jsem mohla diskutovat, že jsem nebyla brána jako jen-nějaká-studentka a taky mám radost z toho, že pan profesor vypadal potěšeně, že třída je komunikativní a o téma se zajímá. Nebyla jsem totiž sama, kdo prezentoval své názory nahlas.

Sláva vědění.