Daří se mi ve škole, relativně. Sice nevím, co ze mne nakonec bude, ale to je zatím hudba vzdálené budoucnosti. Mám rodinu, za kterou se nestydím a v jejíž společnosti ráda pobývám. Máme se rádi. Jodid jest mým jediným a milovaným mužem a troufám si říct, že je tomu i naopak, jen s tím rozdílem, že já jsem jeho dívkou. Přátelé jsou ke mně milí a věří mi. Knihy přede mnou neutíkají a venku začíná jaro.
Vy, co postrádáte optimismus, raději dále nečtěte. Celá A4 je plná splínu a nemoci. Potřebovala jsem to vše ze sebe dostat a shrnout. A proč jsem to zveřejnila? Nerada nechávám věci ve složce Rozepsané. A taky, třeba mi někdo poradí.
Mí milí blízcí, co jste se mnou každý nebo skoro každý den, také dál nepokračujte. Vše níže psané víte z první ruky.
Tímto vším se utěšuji, když najdu ráno na polštáři flek a v pravém uchu cítím vlhko. Přes den si užívám bolesti, a pokud toto nastane ve středu, užívám si vše až do pondělka, kdy jedu na ušní. Žádný problém, že? Kdyby se to vše nedělo co dva až tři týdny. Nese to s sebou spoustu komplikací, ve kterých se bolest ucha a nějaký hnis zdají být úplnými maličkostmi.
Prvním průšvihem je ordinační doba pana primáře, který mi ucho operoval (2x). V ordinaci se nachází jen 2x do týdne, a to v pondělí a pátek. V pátek bere jen s velkou nevolí, protože tento den má vyhrazený pro pacienty z nemocnice. Tudíž zbývá pondělí. Pondělí ráno.
Vločka má v pondělí školu, ruštinu. Maximální absence: 3x. S intervalem mých návštěv ve Zlíně, kde pan primář sídlí, bude toto maximum několikrát překročeno. A teď babo raď. Zatím spoléhám na lidskost paní doktorky (ve smyslu PhDr.).
Dále je ve hře finanční stránka celé věci. Musím se do Zlína nějak dostat. Třicet korun. Poplatek v ordinaci: 30Kč, poplatek za recept: 30Kč, doplatek na kapky cca. 20Kč, doplatek na antibiotika: rozmezí od 30Kč do 50Kč. Celkem jedna návštěva: cca 160Kč, zopakuji si to dvakrát až třikrát do měsíce a mám tu částku 320Kč nebo více.
Nyní si můžu postěžovat, jak je nepříjemné, když ucho bolí a teče z něj nějaký sajrajt. Jak musím neustále převlékat polštáře a jak je nepříjemné trnout obavami, když spím jinde než doma, abych náhodou hostiteli/hostitelce neušpinila povlečení. Že na pravé ucho neslyším, na to jsem si skoro zvykla. I lidé okolo se automaticky řadí nalevo, pokud chtějí, abych slyšela, co říkají.
Když mne bolí ucho, jsem nepříjemná. Někdy málo, jindy hodně. Bojím se, že se někde nachladím. Nechodím plavat, ač plavání miluji. Nevraživě hledím na všechny nachlazené a nemocné lidi, protože bych mohla chytit zas nějakou infekci. Jsem ve stresu z toho, že budu chybět ve škole a budu muset dohánět látku. Nebaví mne to.
Řešení pravděpodobně existují. Najít si doktora v Brně. Bohužel to není tak jednoduché. Ne každému se bude chtít riskovat "vrtání" v uchu, které nezná a které je navíc několikrát operované. Neznáte náhodou v Brně nějakého opravdu šikovného ORL mudrce?
Řešením by též byla další operace, ale sám pan primář pravil, že by s ní ještě nespěchal. Navíc, kdy by mne tak operoval? Několik týdnů před zákrokem musím vysadit antiděti, taky musím být absolutně zdravá a co se školou? Zatím to vidím na září. Přes léto budu vydělávat na pobyt v nemocnici a rozvrh si udělám takový, abych v pondělí měla volno a nemusela řešit absence. Jo, namalovat si budoucnost na růžovo, to umím.
Teď jen čekám, co se zvrtne.
Žádné komentáře:
Okomentovat
V mezích slušnosti a když kritika, tak věcná, adresovaná, konkrétní a konstruktivní :-)