"Tož ti vločko..."

… aneb Jsme tu, co bys dvakrát dupla.

Tak, tak. Blíží se den (až přijde, určitě se vám o něm zmíním), kdy se ve 22:43 podívám na hodinky, abych o minutu později mohla říct: "Zas o rok starší a stejně pitomá." (S nadsázkou, mám se ráda, jsem ohromně inteligentní a hlavně úžasně skromná.)

A protože tento rok je takový kulatý, dostalo se mi (v předstihu, vysvětlím vzápětí) honosného daru v podobě hodinek. Již nepláču nad ztrátou těch, které jsem obdržela před vstupem do první třídy. Měly červený řemínek, červený kroužek kolem ciferníku, jinak samá černá a já je měla až do koncertu skupiny Sunshine (loni). Pak mne opustily a vydaly se na oběžnou dráhu. Snad tam poletují dodnes.

Dnes jsme uspořádaly doma, my Ryby (Pája a já) ve spolupráci s maminkou (spíše pod jejím vedením) odpolední svačinu pro potřesenínámrukou chtivé prarodiče, strýce Mašíka s dívkou a praprarodiče. Bylo to milé prodloužené odpoledne s lidmi, které mám ráda a nad jejichž vyprávění o příhodách z mého dětství jsem se již povznesla.

Čím jsem starší, tím víc tíhnu k věcem, jako jsou rodina, tradice, rodokmen a vyprávění o životě před tím, než jsem tady začala strašit.

Den mého narození ještě v kalendáři neoznačuje kramlík (kolíček), ale jsme doma dvě ryby, dva dny a dva roky po sobě. A k tomu jedna maminka na konci března. Tak to bráváme vše jedním šmahem. Vybereme v kalendáři vhodné datum a sezveme části bližší rodiny na odpolední svačinu.

Dnešní menu se skládalo z maminčiny fantastické sekané, tatínkova geniálního žitného chleba, kukuřično-ledovosalátového salátu, punčového dortu, kremšnytů, zelového salátu a sýrových "tyčinek". K pití se podával Birel, několik kalíšků slivovice, zázvorový čaj a voda s citronem a mátou.

Nic velkolepého, řekl by někdo, kdo by věděl, že vločka slaví druhé kulatiny v životě a Pája svou relativní dospělost. Jenže… bujaré slavnostní obědy a večeře, to pro nás není. U příležitosti této svačiny, konečně se k tomu dostávám, jsem dostala hodinky, které máte možnost spatřit na fotce dnešního dne (39.den).

Pája se mne neustále táže: "Kolik je hodin." A já jí s klidem odpovídám přesným údajem i s minutami, které mé hodinky neukazují, což nepovažuji za závadu, neb ve fotokomoře odedávna používám stopky. (Pardon používala jsem.)

Myslím, že bych měla ze seznamu narozeninových darů zmínit také:

obrovskou Nutellu, kytici tulipánů, knihu (ET, dávej pozor!) Lovec duchů (Letopisy z hlubin věků), klávesnici (již pár týdnů předem), a také knihu všech kuchařských knih: Co by měl vědět správný kuchař.

Ale hlavně! To nejlepší na konec:

narozeninové přání s číselkami na otočných kolečcích. Jásala jsem nad ním jako malé dítě, když vypadlo z obálky. Točila jsem si na něm neskutečné kombinace a cítila se aspoň chvíli rovna všem těm babičkám a dědečkům, kteří dostávají přání s točícími se čísly. Jak já jim to od dětství záviděla.

Hodně radosti v životě a zdraví, mí milí, hlavně zdraví.