117.den

Dnešek byl velkým dnem. Dnem, kdy jsme s Jodidem po náročných intelektuálních aktivitách na vysokoškolské půdě podlehli svým materialistickým já. Začali jsme pozvolna - koupí kuchyňského náčiní za kartičky s body, které nám byly věnovány Carevnou. Nové nádobí není jen radostí, ale i závazkem do budoucna, vařit se musí, když už je v čem. Večer jsme se ale málem postarali o to, že sice bude v čem vařit, ale nebudeme mít co vařit. Pamatujete si 25.den?

Začátek října - naše ležiště.

Dnes už to vypadá mnohem lépe. Sice jsme si ten slibovaný prosinec trošku protáhli, ale hlavně, že už mi v hlavě nevyskočí uvozovky pokaždé, když řeknu, že jdu do postele. 

Jakou postel chceme, jsme věděli už v době, kdy se spalo na jedné matračce. Pak přibyla druhá matrace, koupili jsme i rošty a teď nastal čas jet do IKEA pro věc, se kterou budeme muset při příštích stěhováních počítat. Doteď jsme klidně mohli bydlet v malém kamrlíku, ale změna je tu. Budeme-li hledat byt, musíme bezpečně vědět, že se nám tam vleze Postel obrovská. (Otázky typu "Co s ní budete dělat, až se rozejdete?" odmítám akceptovat.) Sice nebudeme mít co do úst, ale budeme spát jako králové, královny nevyjímaje.

Mimochodem, už jste někdy kupovali postel v IKEA? Pokud ne, zajděte si aspoň ve skladu k těm balíkům, ve kterých je rám postele Hemnes uložen. Jsou dva, oba na délku dva metry. Jeden je na šířku poněkud skladnější, cca půl metru, druhý spíš k osmdesáti centimetrům. Přidejte středový svorník a náš plán, že to odvezeme autobusem MHD. Smějete se? Máte čemu.

Řidič rozhrkané vysokopodlažní Karosy byl zřejmě otrlý, protože mi odkýval, že jako v pohodě, tu velkou "desku" můžeme dozadu naložit. Co čert nechtěl, na vyhlédnutém místě už parkoval kočárek. A tak jsme se celou cestu modlili, aby nikdo nenastoupil. Když na Zvonařce nastoupil jen jeden člověk, dovolila jsem si věřit, že ani u Hlavního nádraží nebudou žádné davy. Nebyly, hurá, sláva! 

Paní s kočárkem si nás ale zjevně oblíbila, protože se rozhodla vystoupit na stejné zastávce jako my. Pokud znáte řidiče MHD, jistě si vzpomenete na ten neblahý pocit, že nestihnete vystoupit, protože oni ze zastávky vyjíždí málem dřív, než přijedou. Dokázali jsme to. Doteď s Jodidem nevíme jak, ale stáli jsme my, pixle i svorník u zastávky. Pak nastala rozkymácená pouť přes přechod a dál dlouhou ulicí. 

Můj milý, gentleman to laskavý, táhl samozřejmě tu větší krabici, ale v jednu chvíli to vypadalo, že spíš utáhne ona jeho. Tak jsem přidala do kroku, zrychlila téměř k běhu, probila se přes vrata a dvoje dveře, odhodila svorník s bednou a vyběhla pomoci potácejícímu se nosiči se zbytkem nákladu. Vypadali jsme jak z černobílé grotesky. Chyběl jen chlapík s kbelíkem bílé barvy, kterou bychom mu vylili na hlavu, nebo on nám za krk.

Mise byla splněna, pochlubili jsme se spolubydlícímu, jak jsme šikovní a on si poklepal na čelo, že šikovní možná, ale nenormální určitě. Já se vydala do kuchyně a zatímco jsem nakládala sóju, Jodid se zavřel s bednama v pokoji. A pak tu najednou stála. Na první pohled vypadala dost výhružně a zabírala málem půlku pokoje, ale na druhý pohled už byla báječně pohodlná, akorát a vůbec "jak jsme bez ní mohli žít?!"

O neexistenci nočních stolků někdy příště.