Večer. Tma. Jen z oken poblikávají televizory. K nim jsou přišpendleny oči. Každá zornička představuje špendlíkovou hlavičku. V některých tvářích se zračí opravdové zaujetí. Někomu se klíží víčka. Jiné tváře se šklebí v grimase, když jejich mužstvo inkasuje gól. Ale jsou tady obličeje, které obraz nevnímají. Ne, nepatří mrtvým exemplářům lidského pokolení.
Povětšinou se pod nimi nachází krk a ještě níže poprsí. Ano, ty obličeje náleží k ženskému tělu. K tomu tělu patří duše, mysl. A ta je v tuto chvíli podrážděná. Něco ji nadzvedlo ze židle. Na televizi se dívá z trucu. Jako malé dítě, které vyhrožuje, že umře a zadržuje dech, tak se ona matka, slečna, tchýně, manželka, babička dívá na dokument o výrobě čehosi se složitým názvem a nulovým využitím, o který by jindy neprojevila zájem.
Nepřítomný výraz se mění ve vyčkávací, když se ozve klíč ve dveřích. Uši se točí za zvuky kroků v předsíni, tělo však zůstává zhroucené na pohovce. Ovladač v pohotovostní pozici. "Ahoj, miláčku." Ticho. Kroky míří do kuchyně: "Ty jsi nevařila?" "Jsi doma?" Oči upřené směrem k obrazovce. Čárky zobrazující hlasitost rychle přibývají.
Kroky na koberci. Smrad z hospody. (V dobách míru označován jako vůně cigaret.) V okraji zorného pole se dá tušit silueta muže. "Děje se něco?" "Ne. Nic se neděje." Slova odsekávaná jako kusy masa v "kebabárně". Znovu kroky. Z kuchyně se nese hluk vytahovaného nádobí, řezání chleba a jeho konzumace.
Nádobí rachotí ve dřezu. Kroky do koupelny. Šumění vody. Dokument o technologii výroby se změnil v reportáž o těžbě ropy. Oči stále upřeny na obrazovku. Mozek však jede na plné otáčky: "Vůbec se o mne nezajímá. Jsem pro něj vzduch. Nicka. Naprostá nula." Ozývají se plačtivě mozkové závity.
Kroky míří do ložnice. Cvakne vypínač a je tma. Televize řve. Po tváři se koulí slzy: "To si přece nenechám líbit!" Ženské tělo se katapultuje do vertikální polohy a rázné kroky míří ke dveřím ložnice: "Jak můžeš jít jen tak spát?! Vůbec se o mne nezajímáš. Nic pro tebe neznamenám. Klidně bych mohla být mrtvá a ty by sis toho všiml jen, když bys neměl co žrát."
"Ale já se tě ptal, jestli se něco neděje. A ty jsi řekla: Ne, NIC se neděje." "A tobě to stačí jako odpověď? Ani ses nezeptal, jak jsem se měla. Vůbec si se mnou nepovídáš. Zajímá tě jen hospoda a teplá večeře, nejsem pro tebe nic! Už mne nemiluješ." "Ale já tě přece miluju. To víš, že se o tebe zajímám. Ale nechtěl jsem tě rušit při sledování televize." "Vidíš? Tady to je, ty mne vůbec neznáš, copak nevíš, že nesnáším ty technické žvásty?!"
"Tak proč ses na to dívala? Proč jsi to nepřepnula?! A vůbec, ta televize řve až sem. Pokud se chceš hádat, tak ji ztlum." "Já, že se chci hádat? Já chci jen trochu pozornosti, ale té se tady zjevně nedočkám." Ječivý hlas je tlumen vzlyky.
Bouchnou dveře, zvuk televize se ztlumí a muž zírá do stropu. "Ale já jí přece nic neudělal." Ona usíná na gauči. On ji odtud uprostřed noci odnáší do postele. Ví, jak ji bolívají záda. Ona se k němu přitulí. Políbí ji na tvář. Nad ránem se pomilují. Jako by se nic nestalo.
Mí milí, mluvte spolu. Jinak nic přeroste v něco. A něco se urovnává hůř než nic.
Život je spousta klišé, zajetých šablon, toužení po šťastných koncích a smrti ve spánku.
Žádné komentáře:
Okomentovat
V mezích slušnosti a když kritika, tak věcná, adresovaná, konkrétní a konstruktivní :-)