Chemická reakce

… aneb Stalo se roku onohó.

"Johohó, ať teče rum!" Než se přesunu k věcem, které by Úřad pro ochranu osobních dat asi zcenzuroval na začáteční písmeno a tečku na konci celého článku, obeznámím vás s mým postojem k navazování kontaktů přes internet. Pozor, nebudu hovořit o udržování kontaktů přes internet, což je mimo jiné důvod, proč se objevuji na modrobílém webu.

Není to dobrý nápad. Opravdu. A má osobní pozitivní zkušenost na tom nic nezmění. A nic na tom nezmění ani rok a půl trvající vztah Bahenního skřítka se Š. Kamarádství, budiž. Myslím, že i přátele můžete na internetu najít, ale vztah? To je riskantní. Obzvlášť, pokud je to jediná věc, kterou tam hledáte.

Nevíte, jak ten člověk voní. Nevíte o jeho zlozvycích, které si sám neuvědomuje. Vadí vám přílišná gestikulace? To z psaní po internetu nepoznáte. Web kamera? Ale jděte, nevím, jak vy, ale já se před ní nechovám uvolněně, ani když si volám se Ženou. Nevíte nic. Jen to, co vám dotyčný(á) napíše. A jak praví onen doktor s notnou dávkou sarkasmu a Vicodinu: "Všichni lžou."

Nic originálního. Říkají to rodiče, učitelé, starší kamarádi, babičky a dědečci: "Nevěř, nesvěřuj se se vším o sobě, nikdy nevíš, kdo je na druhé straně."

Předchozí odstavce se týkají hlavně seznamování na různých chatech, případně i na facebooku, ale to jen u těch, s odpuštěním, trotlů, kteří si do přátel přidají kdekoho - hlavně toho, koho neznají. U blogů, které mají ve své historii již nějaký ten rok, je to trochu jiné. Pokud není ona osoba naprosto fantastický fabulátor, z psaní na blog poznáte alespoň částečně její povahu a názor na svět. "Důvěřuj, ale prověřuj," platí ale i tady.

Nyní výlet do historie. Když vločka zakládala blog (v Bloku bez linek, 29.leden 2010, název: BLOK) nevěděla o blogování téměř nic. Návštěvnost malá, zábava minimální.

"Víš, měla bys navštěvovat i ostatní blogy, když tě něco zaujme, klidně i přidat komentář."

"Ale mně se nechce hrabat v tom množství pitomých blogů."

"Pošlu ti pár odkazů na mnou oblíbené."

A tak se vločka dostala k ET a také ke ŠneGovi. Od ŠneGa už to byl jen kousek ke stránkám Kaunaze (Jodida) Isy. Ulita mne bavila a Kaunazovy články se svou absurdností mne pohltily. Ale neblogový život byl neodbytný. Maturita na krku, karamboly na bitevních polích polstrovaných matracemi (sem patřilo i lámání roštů), přijímačky na VŠ. I když jsem věděla, že Kaunaz je pravděpodobně člověk, byl pro mne asi tak reálný jako ulita.

Vše běželo v blogerských kolejích. Čtení nových článků, v případě potřeby komentář - zde vůbec první. Do toho psaní svého blogu a postupné odhalování své osoby. V začátcích jsem mívala v záhlaví vlastní fotku, takže každý věděl, s kým má tu čest. Čas běžel. Přišla brigáda v továrně na výbušniny. Rozptýlení jsem nacházela u Kaunaze, ET, Sikara…

Po maturitě jsem přestala střídat bojiště a opustila i to oficiální. Přemýšlela jsem, jak asi vypadá Jodid. (Dle změny oslovení, vám musí být jasné, že mne začal zajímat tak nějak víc.) Co jsem o něm věděla? Že studuje v Brně. Že píše hezké ne-básně a kreslí dobré stripy. Já už měla Brno také jasné.

21. 7. 2010 proběhl zápis na MU. A přišel mi e-mail. Jodid mne vystopoval v informačním systému, což nebylo zas až tak těžké (to neznamená, že mne to nepřekvapilo a nepotěšilo). Po šesti měsících komentování článků na blozích jsme si začali psát elektronické dopisy. Obyčejné, kamarádské. Jodid byl zvědavý, já taky. Po konci prázdnin jsem v tom začala lítat. Maminka mne neomylně odhalila: "Tobě se líbí?" "Proč?" (Zatloukat, zatloukat, vždyť se "kamarádíš" s Černým Pecou.) "Pořád o něm mluvíš."

Blížil se začátek I. semestru - 20. 9. 2010. Blížilo se stěhování do Brna a konec brigády. Mezi domovinou chemické sloučeniny a mnou poletovaly e-maily přes jednu A4. Zatím ale bez vyjadřování citů, protože ty city ještě neexistovaly nebo byly tlumeny. ("Co o něm víš? Třeba je to úplný pitomec!")

Těsně před odjezdem do Brna (jeden den) si Jodid s vločkou vyměnili kontakty na Skype. Hluboko po půlnoci i telefonní číslo, aby se mohli v Brně potkat. Vločka byla imatrikulována, seznámila se se spolubydlícími a odjela s nimi a s adoptivní švígrou koupit postel. Mezitím psal Jodid.

Vločka jej lákala na piškotovou roládu s kokosem. Jodid toužil po odříznutí bolavé nohy. Jsem duše útlocitná a tak jsem mu nabídla, že ji s radostí upižlám tou lžičkou, kterou on sní roládu. Místo setkání bylo jasné - park, který mám doteď před okny. Jen mne v tu chvíli ještě tížila skutečnost, že mám sice postel, ale nesloženou. Naštěstí mi Ježek nabídl, že ji smontuje, když mu přinesu čerstvě natočené pivo z hospody odnaproti.

Tou dobou již na lavičce někde v parku seděl Jodid. Věděl, jak mne pozná (námořnické tričko, roláda a prázdný půl litr) a podle fotky v ISu jsem věděla, jak vypadá on. V tuto chvíli mi má tehdejší nervozita připadá šíleně vtipná.

Když mluvím, hodně gestikuluji. Když jsem nervózní, máchám rukama, jako kdybych chtěla uletět. Nedej bohové, když k tomu všemu mluvím anglicky…a to jsem mluvila, protože Jodid chtěl, abych mluvila anglicky ("Že já se vždycky nechám zmanipulovat ;-)" ). Chvílemi jsem si musela na rukou sedět, abych mu neurazila nos.

Pobývali jsme každý na jiné straně lavičky a povídali si a povídali a povídali. Obloha temněla, vzduch chladnul. Kreslili jsme do bloku. Roláda byla snědena a půl litrová sklenice byla pořád prázdná. Ježkovi jsem to pivo nedonesla. Pak už mi byla zima a večer se nachýlil k noci. Jen jsme si na přechodu řekli: "Ahoj zítra."

V noci jsem ležela na posteli, čučela do stropu a poslouchala rachotící šaliny. A nadávala si: "Kozo pitomá, už v tom zase jedeš. Sotva nastoupíš na novou školu, už zas se zamiluješ. Nebude tě chtít. Takový inteligentní, vtipný a kouzelný kluk má jistě slečnu. Proč by se s tebou zahazoval?! Jsi trubka. Zase si komplikuješ život!"

Druhý den k odpolednímu jsme se potkali na nádraží. Dlouhými kroky (jedna z našich mnoha společných vlastností) jsem se vydali ke KráKá. Na dýmku, prohlédnout si originál stripy, povídat si. Prý jsem se ve dveřích potkala s Panem Kloboučkem. Ať mi odpustí, ale nepamatuji se. Khors nebyl doma. Čaj, dýmka, prohlížení papírů s obrázky ŠneGa s hlavami u sebe. Vločka to nevydržela.

Tvrdím to o sobě pořád, že do spousty věcí jdu rovnou po kebuli.

Dala jsem "mu" pusu na tvář… než přišel Khors, seděli jsme s Jodidem na jednom křesle a pitomě se na sebe usmívali. To děláme do teď. Již dobrého půl roku.

Mělo by následovat morální poučení o tom, jak se vám riskování nemusí vyplatit. O tom, jak jsou parky nebezpečné a jak se nemá chodit k cizím lidem domů. To se opravdu nemá. Ale… já nemám co říkat.

Malá matematická odbočka: půl roku blogové komunikace + 2 měsíce psaní e-mailů + cca 5 hodin na Skype + dvě sms + cca 4 hodiny v parku + (nyní časový údaj zamlžen) hodina povídání si nad ŠneGem = půl roku trvající chemické reakce mezi Jodidem a vločkou.

Podrobnosti jako to, že jsem v KráKá tu první noc přespala a od té doby se odtamtud v podstatě nehnula pro vás asi nejsou podstatné, že? Samozřejmě ve vší počestnosti, díky Khorsi.

Pro velký úspěch Khorsovi poděkuji ještě jednou. Zastoupil funkci cenzora, protože v tomto případě je autocenzura nefunkční. Děkuji i Píškovi, že se smála. A doufám, že tento článek potěší ET :-) .

Komentáře:

1 ET | Web | 2. dubna 2011 v 22:20 | Reagovat


Potěší, a to velice a velmi. Hrozně ráda jsem si přečetla, jak to bylo od začátku. Bože to je romantika...
Jen tiše doufám, že se o tom svém štěstí taky za čas budu moci rozepsat. Znáš to, sdělená radost, dvojnásobná radost
Držím vám palce, ať to mezi vámi pořád tak jiskří. A až budete mít cestu do Prahy, stavte se vedle galerie taky do knihovny
2 ovesná vločka | Web | 2. dubna 2011 v 22:37 | Reagovat


[1]: Ty jsi zaslechla něco o super tajném plánu na jeden z letních víkendů? Já to věděla, knihovnice mají zdroje všude.

Taky se těším na Ten článek, ráda se raduji s lidmi, které mám ráda. (Kdybych byla rada, tak by tu bylo přeradováno, chicht.)
3 ET | Web | 2. dubna 2011 v 22:57 | Reagovat


[2]: Prima prima, kdyžtak z toho super tajného plánu vypusťte poslední červencový týden, to budeme s knihovnickou bandou na dovolené a navrch bude zavřená celá knihovna, nemohli byste se utápět v naší knižní studně u vchodu
A z té by byla dost dobrá fotka dne, těším se na Idiom ve tvém provedení.
Radování je skvělá věc, ale v pátek bych potřebovala hlavně radění. Zkouška z managementu se neúprosně blíží a já místo abych se učila, způsobuju si popáleniny vroucími jablky na zítřejší koláč. Den po probdělé noci není radno nic dělat.