Vstávala jsem před šestou hodinou ranní. Bez snídaně! Katastrofa. Autobusem jsem sjela do dědiny. K obvoďákovi skrzevá předoperační vyšetření. Sestřička mi vysála krve jak na hostinu pro upíry. Zkumavka s močí odevzdána. Pěškobusem tradá pro mléko. Poté stejným stylem domů. Čtyři kilometry bez mrknutí oka a ještě něco k tomu.
Snídaně. V půl jedenácté oblečeny krátké kalhoty, vzaty klíče od domu a po svých opět hurá do dědiny. Pro výsledky. Zvýšená sedimka. Bodejť by ne, když jsem byla choroš. Ale o tom pšššt. Prý po mně zlíňáci chtějí vyšetření, po jakých se nebaží ani při operacích srdce. Chacha.
Zase hurá domů. Mezisoučet činí něco kolem desíti kilometrů. To budou svaly. Aspoň bude mít co ochabovat ten týden v posteli. Oběd. Utřít nádobí a šup na autobus 13:02. Do Hypernovy pro kukuřici, za Pančavu pro vajíčka a pak ke své kadeřnici. Kilometry přestávám sčítat.
Dlouho jsem se nestříhala. Z jediného důvodu. Neměla jsem kdy zajet k té své. A cizí kadeřnice zkoušet nemíním. Onehdá, když jsem byla jinde, necítila jsem se ani krásná, ani odpočatá. Zato u Jany Jínové (dobrá kadeřnice si zaslouží doporučit) je mi blaze. Odcházím s úsměvem a nepřeurovnávám si vlasy hned za dveřmi.
No a než mi jel autobus, zaparkovala jsem se u řeky na sluníčku. Přismahla si dekolt a uháčkovala pár řad stanu pro slona. A též jsem spáchala fotku nabitého dne... je poklidná.
Kontrasty, to je moje.
Žádné komentáře:
Okomentovat
V mezích slušnosti a když kritika, tak věcná, adresovaná, konkrétní a konstruktivní :-)