127. den

Taková příjemná podzimní sobota. Ranní rozcvička v mém pojetí vypadá tak, že přeskáču pár výkopů, přeběhnu nějakou tu lávku přes jámy v zemi a dosprintuju na šalinu směr práce. Do knihovny tak přicházím rozehřátá na provozní teplotu a první dvě hodiny nemrznu. A pak už se dopuju čajem z termosky. 

Líbí se mi, že o přestávku není ochuzen ani vůz.

126. den

Pátky patří škole. A díky tomu, že začínám až v jedenáct (což kompenzuje konec před šestou), můžu dopoledne věnovat domácím pracím. Sobota, den úklidu, padla, když jsem začala pracovat u strýčka Donalda a Jodid rozjel rytmus denní směna, noční směna. A tak peru, když můžu, žehlím, až nastane čas a ponožky jsem naučila skládat Jodida.

Barevné listí na stromě v zahradě mi dělá radost.

Jak jsem se vdávala

Vesele. Tolik obav jsme s Jodidem měli, tolik černých scénářů si načtrli, abychom na ně byli psychicky připravení, tolik nouzových plánů bylo vypracováno a ono se nepokaňkalo vůbec nic.

Povzdech šatního mola

Tak jsem si dnes procházela složku společných fotek s Jodidem nastřádaných za těch pět let blízkého žití. Vzpomínky na hezké časy se prohlížení zúčastnily, ale na povrch vyplavalo i poznání, že jsem ztratila styl.

Stále vdaná a stále studentka

O to druhé jsem měla větší obavy než o to první. Obavy o velikosti Brna, které se projevovaly strachem z takových vymožeností jako je internet a e-maily obzvlášť.

10. den

Pondělí, to je den mě a mého ušního lékaře. V závislosti na stavu sluchového orgánu se vídáme tu častěji, tu méně. Nejdelší interval vzájemného nevidění se byl tři měsíce. A ještě si tím nejsem sto procentně jistá. Od operace se však pravý slech umoudřil a dnešní kontrola byla spíše kondiční. (A taky jsem nafasovala prima ucpávku ze silikonu, takže si můžu mýt hlavu, aniž by mi nateklo do zvukovodu.) 

Audiogramm číslo jedna

9. den

Není nad to si ráno přivstat a v doprovodu milého se kochat krásou železniční stanice - zavřené, oprýskané, kdysi možná krásné budovy, a betonové odhlučňovací zdi.

Dřív by tu byl i výpravčí, ale nová doba je holt odčlověčená.

8. den

Pracovně-výletový den. Ráno začínám pohledem na Minskou zatím ještě v celistvém stavu. Ať se přestěhujeme kam chceme, vždy se tam něco začne rekonstruovat. Bydleli jsme na Příční - rozkopali Miladu Horákovou, na kterou naše ulice navazovala. Bydlíme-li v Žabinách, zatnou se lžíce bagrů do Minské.

Ne že by tu rekonstrukci nepotřebovala.

7.den

Chceme-li s Jodidem být aspoň chvíli spolu, musíme si přivstat. Společná snídaně zpříjemní celý den. (I když mě občas rozčílí, že první věc, kterou Jodid po probuzení udělá, je zapnutí počítače.) 

Bez puntíkovaného hrnku by to nešlo.

Jaký bude první rok manželství?

Že jsme se s Jodidem rozhodli do toho praštit, už víte. A já se rozhodla, že ten náš první rok oficiálního bytí svými (nebo svůj první rok bytí manželkou?) zdokumentuju neúprosným okem fotoaparátu. S focením, jako už klasicky, problém nemám. Nedostává se mi však času na stahování snímků do počítače a jejich následné publikování s nějakým tím komentářem. Nemíním si s tím lámat hlavu. 

6.den

Máme doma Šikmou věž na čtyřech nožičkách. Magráta vlastní stejnou diagnózu jako já: chronický zánět střední ucha. Jediný rozdíl je v tom, že ona chodí našišato. Nebrání jí to však v ohryzávání svatebního daru od Káti a Honzíka. Do každé domácnosti totiž patří sousoší, a nejlíp s jelenem. 

5.den

Zatímco Jodid spí po noční, já sedím na balkóně a hraju si s bublifukem. Máme jich od svatby asi šest a je třeba si je patřičně užít. Příprava svíčkové zabere určitý čas a já jsem ráda, že milý není z těch, co mají lehké spaní. To by pak to probuzení nebylo tak krásné jako když mu pod nos naháním vůni hotové krmě. Prý se mu hned vstávalo líp. Snažíme se aspoň jednou za den jíst spolu u stolu. Na nějaký pravidelný režim si nemáme šanci hrát, protože oba pracujeme na směny, chodíme do školy a máme další aktivity. A tak občas vyměníme pár hodin spánku za společný bdělý čas. Dnes kupříkladu  mizím po obědě do knihovny, neb mám službu za referenčním pultem. Je zkouškové a někdo musí ty haldy knížek zařazovat. 

Bez Pana Jezevce ani ránu, tvrdí Jodid.

4.den

Člověk je živ svými rituály a tak každé ráno včas vstávám, abych zalila naši balkónovou zahradu a vlídným slovem povzbudila k růstu ta bídná rajčata. Následně mířím do práce s vědomím, že svého chlapce (tedy manžela - na tento titul si nemůžu zvyknout) uvidím až následujícího dne ráno ve stavu ospalém a bdělého ještě mnohem později. Po návratu ze zaměstnání je třeba zapracovat na své reputaci manželky a naložit maso na svíčkovou. Překvapení pro Jodida, který je milovníkem omáček všeho druhu.

Tyčka a keřík, ani jednomu se nechce plodit.

3.den

Být (novo)manželkou s sebou nese jisté závazky. Kupříkladu se máte starat o rodinný krb. Vzala jsem si to k srdci a několikrát otočila regulátory teploty na radiátorech, aby přes léto nezapomněly na svou funkci. Dále je třeba nasytit hladové krky. Žádný problém. Jsme zásobeni. Dokonce zvažuji pořízení většího mrazáku a přistavení spíže k naší garsonce. Ty alobalové objekty jsou zamražené frgály.

2.den

Rozestlaná romantika posvatebního rána. Jako zvukový doprovod si pusťte pračku. Atmosféru dolaďte myšlenkou na to, že vám (novo)manžel dal v pět ráno pusu a odešel do práce. V devět dopoledne zvedněte vyzvánějící telefon a odmítněte přání svého zaměstnavatele, který by vás chtěl toho dne mít u hranolek. Místo toho se běžte kochat nejhezčí kyticí na světě.

1.den

Den, jehož přípravy nás zase o kus stmelily. Není nad pořádnou výzvu a pár překážek. Potrénovali jsme organizační schopnosti, komunikační dovednosti, toleranční limity a teď na sebe máme papír. Prý nastanou změny, prý toho někteří z nás budou litovat, že Jodide? Byl nám předpovídán rozchod, po měsíci, po třech, po roce, po třech letech... Místo toho jsme se v běhu pátého roku spolubytí vzali. My dva, co jsme se potkali díky našim blogům. Hurá, sláva. Více o svatbě najdete tady.

Groteska nebo svatba jako řemen?

Už se nám to s Jodidem blíží. Snoubenci a nastávající manželé, taky studenti, pracující, potažmo recepční a knihovnice, milovníci literatury, amatérská kuchařka a amatérský spisovatel, chovatelé potkanic, pěstitelé balkónové zahrady, vyznavač facherismu a hosteska u McDonald's, potomci a sourozenci, příležitostní hráči badmintonu. My dva, co se milujeme a chceme se kvůli tomu vzít.

Po půl roce

Takřka. Na den přesně to není. Měla bych teď smolit seminárku, ale zdá se, že jsem se kousla. Odkoušu se tedy tady, aspoň doufám. Od listopadu o mně nebylo zpráv. Tento blog lze opravdu považovat za občasník. Nastal čas ohlédnout se přes rameno, co že se to dělo.