Že jsme se s Jodidem rozhodli do toho praštit, už víte. A já se rozhodla, že ten náš první rok oficiálního bytí svými (nebo svůj první rok bytí manželkou?) zdokumentuju neúprosným okem fotoaparátu. S focením, jako už klasicky, problém nemám. Nedostává se mi však času na stahování snímků do počítače a jejich následné publikování s nějakým tím komentářem. Nemíním si s tím lámat hlavu.
Ostatně...během prvních dnů manželství (divné slovo, ale třeba si na něj častějším používáním a časem zvyknu) jsme se s Jodidem (manželem, jako vážně?!) viděli v podstatě jen náhodou, když on šel po noční spát a já odcházela do práce. Když on se odpoledne probouzel a odcházel na další noční, má maličkost už zařazovala knížky na praxi. Máme to veselé a veselé to mít ještě budeme. Třeba proto, že půlku července a srpna strávím praktikováním knihovnictví asi 150 kilometrů severovýchodně od Brna. Máme, co jsme chtěli. A jsem za to moc ráda.
Tak jsem zvědavá, co se za ten rok vyvrbí. Zda dojde na slova proroků, že toho Jodid bude ještě litovat. Nebo zda se opravdu změní všechno, co jsme doposud budovali jen proto, že jsme dostali kus papíru stvrzující naše závazky a city vůči tomu druhému. Vážně se člověk začne chovat jinak, když má toho druhého "jistého"? Sama jsem zvědavá.
Zatím všechno klape jako jindy. Snad jen se sem tam pitomě usmívám, když se zahledím na zlatý kroužek kolem prsteníčku. Stejně pitomě jako v době, kdy jsme s Jodidem začínali chodit. Miluji ho.
Jakožto budoucí čtenář prosazuji pravidelné sobotní večerní publikační seance. Stopli mi nizozemské zprávy a hledám pozitivní, strhující, šťastnými emocemi i krví nabitý obsah nedělních rán. Klidně i obrázky bez tekstu.
OdpovědětVymazatPopřípadě denně pípat na Twitteru či Instagramu. Příjemný přisnídaňový rituál a pohled po jedenácté při návratu z práce. Pokud chápu dobře, tak společné snídaně budou spíše objektem dokumentace než denní realitou.
A když to nepůjde, tak to nepůjde. Ono to všechno nějak dopadne a i kdyby ne, tak je to jenom jako.
Též jsem pro pozitivní vibrace. :)
OdpovědětVymazatMilá Vločko, přes hory a doly a několik domácností, které si obálku postupně předávaly a zpomínaly mi ji předat, se ke mně dostalo vaše svatební oznámení.
OdpovědětVymazatMoc vám tedy opožděně gratuluju a přeji hodně štěstí!!
No neke! Byla dobrá svíčková?:)
OdpovědětVymazatHlásím, že Vločka pořád ještě žije. Pomluvy o zákazech psaní na blog jsou nesmyslné.
OdpovědětVymazatVážně, já za to nemůžu.