Máme doma Šikmou věž na čtyřech nožičkách. Magráta vlastní stejnou diagnózu jako já: chronický zánět střední ucha. Jediný rozdíl je v tom, že ona chodí našišato. Nebrání jí to však v ohryzávání svatebního daru od Káti a Honzíka. Do každé domácnosti totiž patří sousoší, a nejlíp s jelenem.
Během směny u strýčka Donalda jsem se bavila pozorování různých druhů snubních prstýnků. Připadala jsem si jako spiklenec, když se i mně zaleskl na prsteníčku kus drahého kovu. (Ano, pořád platí, že zaměstnanci rychlého obžerstvení na sobě nesmí mít šperky, ale snubní prstýnek bez kamínku má výjimku.)
Při odchodu z práce jsem se rozčílila nad maminkou, která svému synovi zakazovala vzít si růžový balónek, protože "ten je přece holčičí a ty jsi kluk." Vůbec mi přijde hloupé dělit svět na holčičí a klučičí. Když přijde na Happy Meal, slýchám to pořád: "To je jedno, nějakou klučičí/holčičí hračku." Ehm, znamená to, že holčička nemůže mít ráda Batmana? A proč by kluk nemohl dostat Hello Kitty, když se mu líbí? Ach jo.
Možná by spíše bylo výchovné dát dítěti to, co chce. Minimálně by mohlo ukázat sílu charakteru ve společnosti vrstevníků. Ale pokud by na to nemělo, kdo ho má utěšovat až se mu budou smát.
OdpovědětVymazat