LFŠ - pátek

...den první aneb Kterak jsem se vrátila do doby svého "mládí" prostřednictvím Letní filmové školy v UH.

Tento článek a i ty další by mělo psát spíše mé alterego (ne, neopičím se po Kaunazovi, to je prostě fakt, že každý máme svou horší polovičku). Chvilku jsem přemýšlela jak nazvat tu horší (vše je relativní) ovesnou vločku. Jediné, co mne napadlo je: vločková kaše a docela to sedí, ne že by byla tak často na kaši, ale rozhodně je častěji taková upatlaná a méně poddajná než volně se sypající ovesná vločka. Ale sesypat se umíme obě stejně.

Cestou na filmovku jsme se tedy trochu rafaly, a já (vločka) jsem prohrála. Důvod byl prostý, kaše válčila na "domácí" půdě UH a vzpomínky jí rychle dodaly sílu. Proto se objevil na tváři hostitelského těla ďábelský škleb, když se za sklem autobusu mihlo doupě v hovorové řeči známé jako Krab. Následoval zasněný výraz, otřepání (to se otřepala vločka) a už se blížilo nádraží. A hned vedle něj bývalá věznice (běda, jak z ní udělají obchoďák, pro nic za nic jsem tu petici snad nepodepisovala). A za věznicí moje škola. Prvák a druhák vedla vítězné boje ovesná vločka, ve třeťáku převzala kormidlo vločková kaše no a od té doby se to uvnitř mele. A teď už stručněji:

• hladké přistání a jízda busem na jediný kopec v UH, ne, že bych to neušla, ale je pařák a já v továrně zlenivěla
• překvapeně hledím na můj domov, jakože bývalý privát. Domácí vyměnili dveře a natřeli okna, to jsou věci. Hlavou kroutím i poté, co se dostanu do našeho doupěte - přestěhovaná postel a přibyla televize (ta minulá vybuchla a skončila jako zarážka ve dveřích). Na stolech ubrusy, v ledničce lahváče...pan domácí slaví svátek a varuje předem, že si pro ně bude chodit. Beru varování na lehkou váhu, jak se ukazuje později.
• paní domácí předává klíče a hodnotí změnu mého vzhledu, já ji nepostřehla, přesto však jsem prý vyrostla a zhubla, vše proneseno pochvalným tónem, jsem tedy potěšena.
• aby byl seznam návštěv kompletní chybí ještě Samec Kapraď a jeho Bratr. Bratr je rychlejší, jde pro lahváče. Neb je vedro, pobíhám po bytě tak, jak jsem zvyklá - jen v kraťasech a podprsence (ovesná vločka se šklebí). Pochvalný komentář se týká jiných partií těla než měla na mysli paní domácí, inu můžu si za to sama, teda může za to vločková kaše, ta se zná s Bratrem lépe.
• jsem grogy, proto čtu knihu v poloze ležmo, když se zjeví Samec Kapraď (i s ním se zná lépe vločková kaše), pronese něco o tom, že si hraju s ohněm a významně se dívá směrem ke knize (já za to fakt nemůžu).
• ani slunko venku mě neudrží dlouho vzhůru. Usínám polonahá, zakrytá zčásti spacákem. Spím tvrdě a neslyším cinkot lahváčů tahaných z lednice. To zas přišel Samec Kapraď (viz. hororová trilogie Jednou v noci) a u té lednice neměl nic menšího na práci než přemýšlet nad blbostma. A tak se má záda dočkala pořádně studeného překvapení. Popravdě, dva studené lahváče na holých zádech bych nikomu nepřála, ani vládkyni Sabilandu (možná ;-) ). A tak jsem Samce proklela do třetího kolene i přes to, že je to můj takřka spolužák (o ročník výš) z MU.

stručnost nikdy nebyla mojí silnou stránkou

• po osvěžení lahváči a spánkem se vydávám k Tescu pro nákup zásob, tentokráte se nevyhýbám (oproti školnímu roku) regálům s opojnými nápoji a zakoupím láhev vína, k tomu dvě jabka, plátkový sýr Madeland, mraženou zeleninu a máslo (vypisuju to zde kvůli Páji, která má hrůzu z toho, že v obchodě potká někoho známého a ten uvidí, co nakupuje, i kdyby to byla nejnormálnější věc - ovesné vločky, papírové kapesníky a voda)
• opět návrat na privát, čtení, chystání večeře = mražená zelenina rozehřáta s máslem v hrnci na nebezpečném plynovém sporáku, následuje zabíjení času až do té chvíle než zapnu televizi a náhodou nenaladím pořad o Pink Floyd, Velvet Underground a Davidu Bowiem...pohodička, která skončí jen co vyrazím na film...

"milý deníčku" pokračování příště

Komentáře:

1 Ina | Web | 27. července 2010 v 22:31 | Reagovat


Bože.... to je pohoda. Máš úžasnej styl, který mě dobře nakopl. Fakt, perfektní. Díky moc. A prosím, pokračuj.

2 Hjůbí | Web | 27. července 2010 v 23:11 | Reagovat

Jo, a že se rozhodnou opravovat vždycky, když člověk odejde Ty to máš ještě dobrý, žes opravy stihla, to já se například po dvou letech rozhodla, že změním budovu na táboře na tu lepší, a zrovna tu horší opravili, hodili jí nový kabát a nová plastová okna

Hej, taky mám strach, že mě někdo potká nakupovat