Knihomolka

Nejsem bibliofil, ale nemám k tomu daleko. Jediná věc, která mě před propuknutím této fílie chrání, je paradoxně škola (instituce vzdělávací, která by měla k četbě ponoukat a ne jí bránit). V ústavu jsem od osmi do půl páté a k tomu ještě čas, který musím, chťa nechťa, věnovat učení a hned je osm večer...

Naštěstí můžu, a s radostí to taky dělám, číst u jídla...velmi často také na útočišti sténajících. Bohužel ještě nikdo nevymyslel nějaký slušný systém na čtení ve sprše. Vlastně ani do vany (kdyby nějaká na privátě byla) bych se knihu neodvážila vzít. Tatínek totiž v mladických letech vylouhoval Robinsona v pěnivé koupeli, po této události kniha povážlivě zflekatěla. Ale na kvalitě jí to rozhodně neubralo. Jediné místo, kde si s knihou netykám je autobus. Bohužel už při prvním pohledu na písmenka mě zachvátí bolehlav a hrozí, že se spolucestující na vlastní oči přesvědčí, že jsem snídala jagurt s vločkama (většinou nic jiného nesnídám)

Přečtu téměř vše, různé etikety na kečupech, tatarkách a polévkách v sáčku nevyjímaje. Nejlepší je však kniha. Pokud možno kvalitní, aby zážitek nekalilo pomyšlení na pitomost autora či autorky. Knihám na internetu příliš nefandím, bolí z toho oči mnohem dřív než z četby klasické knížky. A navíc! ty na internetu nevoní. Já si totiž ke knížce i ráda čuchnu. Hlavně k těm čerstvým v knihkupectví.

Mám své oblíbené žánry, ale nebráním se experimentům. Začínala jsem pohádkama a myslím, že u nich zase jednou skončím. Jsou totiž hodné, hlavně ty z let dřívějších, kde jsou i krásné ilustrace a ne ty anilinkové výkřiky do tmy. Další na řadě jsou příběhy dobrodružné. Robinsonem vše začalo.

Vlastně vše začalo tatínkem a maminkou. Zplodili mě i sestru a předali nám své geny, mezi nimi i gen čtenáře-závisláka. V dětství nám předčítali pohádky a v době předškolní, těsně před spaním jsme se sestrou těšily, až nám tatínek přečte zase kousek Robinsona. On se těšil, až mu Robinsona budeme číst my, což pro náš byla ohromná motivace k louskání písmenek.

No a protože je večer, o hokej se u nás nikdo příliš nezajímá, jdu číst tatínkovi koucoura Mikeše (Robinsona už umíme nazpaměť) ;-)

Něco k psaní si musím přece nechat i na zítra.

Komentáře:

1 ET | E-mail | Web | 7. března 2010 v 17:37 | Reagovat

Směla bych knihomolku pozvat do míst, kde se o knížkách dá povídat donekonečna a ze všech stran? 

www.k4u.cz, komunitní web Městské knihovny v Praze, kam může zavítat kdokoliv, ať už do knihovny chodí nebo se jí vyhýbá obloukem :) Termín komunitní web zní děsně, pokud bych to mohla k něčemu přirovnat, tak k takovému maličkému knihovnickému Faceboočku. Ne tak rozsáhlé a promakané, o to však rodinnější a útulnější :) 

Trochu mi tam schází inteligentní lidé, kteří se umí vyjadřovat tak pěkně jako ty ;) 

Kdybys měla chuť vstoupit mezi nás, najdeš mě tam jako správkyni skupin Dětské knížky a Asociace :)