Výpověď oběti, Ženy:
Je normální noc. V poklidu a míru si spinkám. Jako vždy zamotaná ve své klokaní kapse z prostěradla, špunty v uších a slepáka (rozumějte takovou tu krytku z látky na oči, abyste neviděli vůbec, vůbec nic, snad ani tu tmu) na očích.
Najednou cítím jak slepák mizí někam do pryč. Něco se mi projde po obličeji, zakryje mi to oči a zakroutí nosem, asi ruce. Ohradím se: "co to, kurva, děláš? Běž do hajzlu". Pak jen vidím nějakou siluetu jak ostře vybírá zatáčku, a to už odkrývá peřinu a hrne se mi do postele. Ještě ospalá uvolním kousek místa té podivné osobě, v domnění, že je to Treska. Jsem v šoku, je to chlupaté jak medvěd. Cosi to mrmlá…Treska to není …je to fakt chlupaté...
Spolubydlící je též volaká zmetěná, myslí si že je ráno a jde do koupelny. To vedle mě strašně smrdí. Myslím si, kdo ví jak na něj nevyzraju, když ho zjebu za to, že mi leží v posteli ve smradlavých hadrách, ve kterých byl v hospodě (je to totiž Samec) a mám naivní plán, že ho pošlu nahoru ať se převleče. V koutku duše totiž doufám, že by mohl zapomenout cestu dolů.
Jenže ouha, ten prevít už měl na sobě pyžamo. Nevyšlo mi to. Tu sa ozval: " Koblížci,
vstávajte a poďte chlastat!" Ptám se DaDy kolik je hodin. "Tři" zní odpověď. Ta zrůda vedle mě zvesela zařve: " Koblížci, za tři hodiny vstáváte!". Pak se dozvím,
jak ho zjebala matka za to, že si vařil míchané vajca a že si tam dal pěkně cibulku a uřezal si prst. Já zadržuju dech, abych potlačila ten děsný smrad. Nejde to, dusím se. Dlouho to už nevydržím a doufám, že mu to dojde a odejde, Samec jeden.
Otáčím se obličejem ke zdi a zadkem k němu, v domnění, že mu to secvakne…jakože zadek, tak di do prdele, ne? Zatím mě však jenom studí Jeho zadek. Asi si toho všiml, protože mě vybídne, abych se otočila k němu. "V žádném případě, to nehrozí. Chci spát čelem ke zdi." Odpoví mi ultimátem: "Okamžitě se otoč, nebo to tu všecko pobliju!"
Tož se otočím, že se snad uklidní a usne nebo se o něco pokusí a to už si ho pak podám a razantně mu předvedu, že teda jako nic nebude a že de spát dom. Omyl. Hladil mě po zadku, jako že by něco chtěl. Čekala jsem, jak dlouho to asi tak vydrží…dlouho. Pak sem se zeptala, jestli nemá křeč v ruce. Řekl, že ani ne, že v pohodě. Ještě se pak chvíli snažil, vyndala sem mu ruku zpod mojeho pyžama. Do dvou minut usnul.
Chtěla jsem se potají odplížit do prázdné postele po Džejn, ale! Zalehl mě jak chorá sviňa. A bylo to, celou noc jsem se nemohla pohnout. Plazil se po mně jak horolezec po převisu. V průběhu noci chrápal, dusil se, klokotal jak staré potrubí a sem tam i něco řekl. Nakonec už jen blaženě vrněl. On jo, já ne…romantiku si představuju jinak.
Sem tam si ještě zahorezil a já celou noc hledala kam se vmáčknout, aby mě nezalehl definitivně. Většinou jsem zmačkaná jak mastný papír ležela u stěny. Ale nemohla jsem se hnout, protože sem měla zavalenou buď hruď (a mohla sem maximálně smutně vrtět palci) nebo mi zavalil nohy, to bylo o trochu lepší, i když
mi do nich nešla krev, aspoň jsem měla volné ruce a mohla odstranit Samcův loket z mojí hlavy.
Na dobrou noc jsem ještě schytala pár pecek do žeber, ale co už… a pípal budík. Samec se jako zombík, ale mnohem rychlej, ještě v komatu, zvedl a odkvačil spát k sobě. Konečně!!! Slyšela jsem už jen ránu u dveří…asi se netrefil.
be continued
Žádné komentáře:
Okomentovat
V mezích slušnosti a když kritika, tak věcná, adresovaná, konkrétní a konstruktivní :-)