Běžkařský cross

Nejsem sportovec. Tělo možná klame, ale to jsou geny :-) Nerada soutěžím, znáte to, takové to hecování ve škole, kdo to týmu pokazí je "lůzr" ale kupodivu jsem se zamilovala do volejbalu. Ale jinak ráda plavu a v zimě běhám na běžkách (a o ty v tomto článku půjde). Vidíte a už o mně něco víte, ani to nebolelo :-D

Představte si klasický nedělní oběd. Nejde to? No, nedivím se, zas až tak klasický nebyl. A navíc nehraje důležitou roli. Jakákoli slušná běžkařská trasa je od nás (pochopte, můj domov) hůře dosažitelná. Tatínek nerad řídí a tak nepřipadalo v úvahu, že by nás na kopec vyvezl a zase svezl dolů. Na závěr diskuze o dopravě měl ještě chytrou radu, že prý to máme sjet vrchem, přes paseky (ehm, ehm).

V jednu hodinu a několik minut zpoždění, autobusem vyjíždíme s drahou maminkou vzhůru do "hor". Zapnu si, kupodivu bez komplikací, boty do běžek a vzhůru do kopce. U nás se totiž, ikdyž jdete po rovině, jde pořád do kopce. Běžkařů je kolem jak sněhových vloček. Stromy ověšené sněhem ještě víc než jehličím a my pořád "běžíme" do kopce. Pak pár sjezdů, nějaká ta zastávka na smrkání (nevím jak vám, ale mně při pohybu na čerstvém povětří teče pořád z nosu) a pozor!

To nejdůležitější, ani jednou jsem nespadla! Wow, potlesk, třesu si pravicí a přijímám gratulace. Onehdá, když jsem byla naposled běžkařit jsem totiž třikrát spadla. Kdyby při sjezdu z kopečka, ne-e, já padám zásadně na rovince a třikrát za sebou, ehm, ehm :-D Měníme s mamkou směr a vyrážím po vlastní stopě zpět k místu výjezdu.

Přecupitáme přes cestu, mineme nějaké ty sjezdovky, lyžaře i ty úplně malinké lyžníky - to byste snad ani nevěřili, ty děti vypadají že snad ani chodit neumí, ale na těch jejich lyžičkách, velikosti mojí boty, jsou jak draci. A pak, jaké to překvapení, jedeme (ehm, ehm, šineme se?) do kopce.

Uff, Uff, konečně nahoře u malého památníčku, že by padlým běžkařům? Obhlédneme okolní svahy, snažíme se to zdržovat, protože víme, co nás čeká...cesta do údolí. Hodně strmá cesta do údolí. Utěšování, že všechny cesty vedou do kopce nepomáhá...

"Uáááááááááááááááááá" cross začíná. Kde se na nás hrabou ti borci na motorkách, co v bahně jezdí po lese a chudinky maminky jim pak musí prát ty jejich zablácené oblečky. Pche, hravě je překonáme.

Představte si úzký úval, co v létě bývá polní cestou, zasypte ho sněhem a přidejte tam dvě vyjeté koleje. Naivně jsem se domnívala, ze začátku, že to nějaký běžkař už před náma sjel, kdeže! Rozestup rýh ve sněhu mi napověděl, poté co jsem ho podrobně prozkoumala ze vzdálenosti dvou centimetrů (neb jsem spadla přímo na ksicht), že to asi byly sáně.

Ale to už se zase řítím lesem, vesele si vyřvávám, chechtám se jako blázen, protože jedu spíš po obličeji než po skluznicích běžek. Ani můj oblíbený styl - v čopě - mi nepomáhá. Rychlost je šílená. Po padesátém (přeháním ;-) ) pádu vypínám boty z běžek. Bořím se sněhem. Maminka se mnou, nebojte, nikde jsem ji nezahrabala, nikde nezapadla, párkrát sice spadla, ale žije, zatím?

Nadávám drahému otci. Když radil abychom to vzaly přes paseky, dodal, že pokud si netroufnem, můžem to přece sejít pěšky. "Jasně, díky tati!" to říkám, když mi do těch kotníčkových běžkařských bot leze sníh a když už se do nich nevleze tak šplhá vzhůru a studí na lýtkách.

Tramtadadááá, to stojíme na kraji lesa. Před námi se rozkládá louka. Velká louka. Velká, zasněžená louka. Pod tím sněhem je led...zhruba čtyřcentimetrová vrstva (ptáte se, jak to vím? Povím to i vám, ale až za chvilku). Před námi se opět vinou ty koleje, teda spíš jedna, celkem úzká, akorát na dvě běžky. Jediný malér je v tom, že ty běžky nemůžou plužit. Ne, že bych to nezkoušela. Ta louka se pomalu (v létě) svažuje dolů, teď v zimě je to hardcore.

Stojím na běžkách a fantastickou rychlostí se řítím dolů a to doslovně prosím. Opět líbám (obrazně) zem. A mé pravé koleno zjišťuje skutečnou tloušťku ledu pod sněhem (ano, 4cm). Nemám moc času kňučet neb běžky samochodky již kloužou dál...

O kilometr dál: "aaaaaaaaaaa"

Další kilometr: " uaaaaaaaaa"

plus pár drobných meziher na téma: "třísk, řach, křup, padááám, lisk, žuch, pfff"

A to není všem dnům a sněžným pláním konec. Pomalý průjezd kolem pár domků na pasekách uklidnil částečně naše pocuchané nervy, ale pak to zase přišlo. Další úžasně zasněžený svah...další fantastické pády a držkopády. Měla jsem dokonce rouhačské myšlenky o poslání běžek napřed a sválení sudů z kopce. Ale ty sudy jsem válela i tak.

Nebudu to už natahovat, závěr je nadosah. Slavnostní příchod domů s běžkama přes rameno. Věšíme mokré oblečení na radiátor. Pípne sms: " právě vyjíždím, mám se pro vás stavit?"

Sestra poznamenala, že je jí opravdu líto, že se nedívala z okna (ano, z jednoho okna našeho domu jde na TEN svah vidět) a přišla tak o skvělou podívanou.

Ztráty: nulové

Nálezy: modřina na levém i pravém koleni, pravé se neohýbá

A všem, kdož si myslí, že jsou velcí machři a jezdí po lese na sněžném prkně bych ráda vzkázala:

"trhněte si vázáním, protože ten, kdo nejel crosscountry na běžkách, je žabař"