Pohádka pro pokročilé

aneb O princezně Rulandě a princi Veltlínovi.

Bylo, nebylo za sedmero vinohrady a devatero údolími, království U Papouška. Spravedlivě zde vládl král Hrozen spolu se svou ženou, královnou Bobulí. Pod hřejivými doteky pálavského slunce narodila se jim dceruška. Dali jí jméno Rulanda. Sluneční paprsky princezničce svědčily a tak rostla do krásy.

V čase uprostřed patnáctého léta princezniny existence padl na království stín. Černočerný stín draka. Jeho majitel několikrát zakroužil nad královskou zahradou a usadil se za kopcem. Bylo kolem toho všelijakého řevu a bušení se tlapami v hruď. Když drak přistával, zvedl se takový vítr, že stromy vyrvané z kořenů létaly na kilometry daleko. V kopci se otevřela sluj, dračisko do ní zalezlo a usnulo.

V královském sídle se strhnul povyk. Vojáci se chystali do zbraně, členky Záclonkového gangu se křižovaly a každý přemýšlel, proč drak přiletěl zrovna do jejich malé země. Nejvíce hlasů prohlašovalo, že drak si chce jejich princeznu vzít za manželku. Král Hrozen si snažil zachovat chladnou hlavu a zakázal jakékoliv spekulace až do doby, kdy drak sdělí účel své návštěvy. Mezitím seděl na trůně a mokrým hadrem chladil své vznešené čelo.

"Třeba si jen potřebuje odpočinout a pak poletí zas dál," doufala královna Bobule. Leč, byly to jen plané naděje. Zrovna ve chvíli, kdy se princezna Rulanda oddala představám o drakovi spícím za kopcem stoletým spánkem, ozvalo se zabušení na hradní bránu. Kdybyste položili na kamenné zdi stetoskop, neslyšeli byste v prvních chvílích vůbec nic. To se všem zastavilo srdce. Pak na hradě vypukl zmatek. Zvuk ve stetoskopu by v tu chvíli byl podoben zvuku, který vydává stádo slonů ženoucí se k vodě. Samotný král spěchal dlouhými kroky otevřít bránu vedoucí do hradu. Odstrčil strážného, vyhlédl špehýrkou ven a ošklivě se polekal. Spatřil totiž divoženku.

Hihňala se a poskakovala z jedné nohy na druhou. Král ji pozval dál. Jen zavrtěla hlavou, pitvorně se uklonila a kývla na něj, aby vyšel před bránu. Chvíli mu něco špitala do ucha a pichlavýma očima se pásla na jeho vyděšeném obličeji. Král nebyl dalek tomu, aby si začal hrůzou trhat nejen vlasy, ale i obočí. Musel se opřít o kliku, jinak by spadl do vodního příkopu. Tolik ztrát najednou by jeho království nevydrželo. V hlavě mu zněla bosorčina slova: " Chichi chi, je to v pořádku, pane králi, nechce si Rulandu vzít za ženu. Hihi hi, spokojí se s tím, když mu ji naservírujete k nedělnímu obědu. A taky vám pan drak Absťák vzkazuje, že pokud nebude princezna v poledne před jeskyní, vyplení on sám celé království a vypije všechny sudy ve sklepech."

Smuten se král vrátil za svou dcerou. Ta jej však překvapila svou veselou myslí, prý si draka klidně vezme za muže. Optimismus jí vydržel jen do chvíle, kdy se dozvěděla, že je hlavním chodem dračího oběda. Mimoděk tak potvrdila teorii, že optimismus je jen nedostatek informací. Královna Bobule plakala tolik, že její slzy by draka vyplavily z jeskyně. Nyní, pokud vám záleží na vašem sluchu, bych už stetoskop ke zdem hradu nepřikládala. Nářek se ozýval ze všech koutů. Sobotní oběd byl přesolený neb kuchařky při vaření plakaly více než při krájení cibule. Princezně sedící v zahradě se zdálo, že naděje zpívá svou labutí píseň.

"Klap, houp, klap," po silnici vinoucí se kolem hradu přijížděl na houpacím koni mládenec. Stříhal ušima (on, ne jeho oř, protože ten byl dřevěný) a vedl koníka za zvukem pláče. Princezna Rulanda jej pozorovala skrz malinové houští. Nebylo těžké poznat, že mládenec jest královského rodu. Za vše jasně hovořila koruna, která mu neustále padala přes uši. Kdyby Rulanda více studovala v Katalogu nezadaných princů, věděla by, že se k hradu blíží princ Veltlín, dědic trůnu z vinohradu v Mikulčicích. Tato skutečnost by ji bývala byla uklidnila. Neb princ Veltlín a jeho věrný oř byli známi jako drakobijci.

"Klap, houp, klap," překonal princ Veltlín padací most a začal se shánět po králi. Málem jej vyhnali se slovy: "Podomní prodejci fantasy knih nás nezajímají." Teprve po chvíli secvakly kolečka v mozku strážného na správné místo a on vpustil prince do hradu. Veltlín nebyl žádný zelenáč a tak začal pečlivě připravovat plán, jak draka zahubit. Dlouho hovořil s králem. Ale nic z toho nebylo princezně Rulandě prozrazeno. Dokonce jí zamlčeli i to, že na hrad přijel její potencionální zachránce. Důvod byl prostý - zachování autentičnosti a snaha o utajení celé akce. Kdyby drak na poslední chvíli něco zpozoroval, princeznu byl slupl raz dva a Veltlín by si ani nesekl.

Po hodině dumání nad výkresy se princ odhoupal k lesu. Ustájil věrného oře za pařezem a vyzbrojen lahvemi piva vykročil k jeskyni. Až do setmění pak pozoroval draka a popíjel zlatavou tekutinu. Sotva se slunko odkutálelo za obzor, usnul princ Veltlín spánkem spravedlivých.

Nedělní ráno bylo slunečné a příliš krátké. Aspoň tak soudila princezna Rulanda. Poledne se kvapem blížilo a královský průvod kráčel cestou k jeskyni draka Absťáka. Kvílení poddaných jej vyrušilo ze spánku a to ho rozčílilo. Ještě večer měl v úmyslu nechat princeznu jít. Nakonec, takové střevíčky s podpatky v žaludku, to není žádná slast. Ale to kvílení jej nakrklo. Proto z jeskyně vyskočil, ač ho staré kosti už dlouho trápily, a zařval jako zamlada. Země se otřásla, ze zbytku stromů okolo spadlo pár šišek a královský průvod se rozprchl jako hejno slepic.

Jen princezna zůstala stát a nevěřícně hleděla na zubní kámen v drakově tlamě. Čas se zasekl. P o m a l u se drak blížil k princezně Rulandě. Najednou to v houští škytlo a na Absťáka se vyřítil princ Veltlín. Po půl litru Hostanu byl pěkně v ráži i začal draka pěchovat do prázdné lahve od piva. A tak drak zhynul smrtí strašlivou v prostředí nasyceném výpary výplachu z trubek. Princ Veltlín se jimi částečně také přiotrávil a to mu zatemnilo mozek natolik, že zapomněl dokončit svou misi. To znamená, že nepoklekl před princeznu Rulandu a neřekl jí: "Jste zachráněna, sličná princezno, rád bych vás požádal o Vaši ruku." Ozvalo se jen zamlaskání a po chvíli se nesl lesem zvuk klapání a houpání, jak princ odjížděl do neznáma.

Princeznu Rulandu to natolik vyvedlo z míry, že ještě půl roku stála s otevřenými ústy uprostřed paseky. Její svaly tuhly a tuhly. Po půl roce ztuhly natolik, že se jí už ani nechtělo s nimi hýbat, a tak raději zkameněla.

Dobrou noc, děti.

Komentáře:

1 Kaunaz Isa | Web | 31. října 2010 v 0:19 | Reagovat


Taková krásná pohádka. Nechám si ji předčítat před spaním.
2 Khors | Web | 31. října 2010 v 10:09 | Reagovat


Hlavně doufám, že je s drakem Absťákem skutečně konec... Nechtěl bych se s ním v žádném případě potkat.
3 ovesná vločka | Web | 31. října 2010 v 11:07 | Reagovat


[2]: neměla bych to říkat, ale v původní podobě pohádky byl drak lahvi odeslán na vědeckou expertizu do Spojených arabských emirátů a vystupoval tam pod jménem Džin.