Až já budu velká

...bude ze mě kyselka.

Aspoň tak to říkala má sestřenka, když jsme obě byly menší než malé. Bez dovolení jsem si tuto větu vypůjčila, tak snad mě nestihne krutý trest v podobě (ky)selky s motykou zahánějící se k mé hlavě.

Teoreticky jsem dospělá, respektive splňuji všechna kritéria k tomu být dospělá. Aspoň tedy z pohledu sebe samé před deseti lety:

1. jezdím sama vlakem

(Pro malou vločku naprosto nepředstavitelná věc, hlavně zapeklitý problém otevírání dveří při výsadku na nádraží.)

2. poslouchá mě náš pes

(Jen už to není ten samý jako v době, kdy jsem tuto schopnost pokládala za znak dospělosti.)

3. chodím v botách na podpatku

(Už vím, že to není žádná slast, ale malé vločce bych to nevymluvila. Kdo má podpatky, je dospělý. Ano, i Tibor v kozačkách velikosti 43.)

4. potkáte mě v pátek, kterak jedu autobusem s velkým batohem

(Ano, v očích malé vločky byly všechny slečny s krosnama na zádech dospělé. Hrávaly jsme si na ně doma. Na slečny, které jezdí na internát...na ten internát, ze kterého jsem pak po dvou letech utekla.)

Poslední bod byl pro devítiletou vločku opravdu důležitý. Nemůžete být dospělí, pokud nemáte velký batoh a nejlépe ještě psa u nohy... Tímto (psem) se dostávám k tomu, proč dospělá (=velká) ještě pořád nejsem!

Neustále si totiž říkám:

"Až budu velká, pořídím si psa. Nejlépe dva."

"Až budu velká, budu mít ateliér se skleněnou střechou."

"Až budu velká, koupím si Hasselblad s digitální stěnou."

"Až budu velká, budu mít obrovskou knihovnu."

"Až budu velká, budu mít odpověď na všechno."

"Až budu velká, vezmu maminku s Pájou do Francie."

Měla bych poznamenat, že má maminka, jíž jsem v jistých ohledech opravdu podobná, si tuto větu říká i teď. A to už je doktorkou filosofie, má dvě "velké"dcery, psa a i ten batoh. To pro mne znamená, že...si v sobotu postavím v pokojíku bunkr z magnetické tabule, do kufru na kolečkách sbalím tři plyšáky a pojedu vlakem k babičce do Čech...s Pájou a sestřenkama. Cesta není dlouhá, stačí třikrát objet kolem kuchyňského stolu a budeme tam.

Až budu velká, možná se smířím s tím, že ptát se neustále: "a proč?" je výsadou malých dětí a já už nemám nárok. Nebo přestanu řešit všechno, co by dospělý měl nebo neměl dělat, a ptát se "proč?" bude ta nejpřirozenější věc na světě.

"Až budu velká..."

Komentáře:

1 Radka | Web | 3. listopadu 2010 v 12:42 | Reagovat


waau,precitala som to cele,super spracovane
2 Paja | Web | 3. listopadu 2010 v 12:58 | Reagovat


A co kdyz nechci byt velka?
3 Nany | Web | 3. listopadu 2010 v 12:59 | Reagovat


[1]: souhlasím..
No, jak se zdá, člověk asi nikdy úplně nedospěje.
4 ovesná vločka | Web | 3. listopadu 2010 v 13:07 | Reagovat


[2]: inspiraci hledej v knize Pipi Dlouhá punčocha
5 blacklilie | 3. listopadu 2010 v 13:47 | Reagovat


Mím názorem je,že když jste dospělý,musíte mít psa\psi.Bez psa nejste dospělí,bez psa,nejste zařazeni mezi vysoké hmotné hlavy moudrosti,které jen poučují.Mezi stvořitele divokých malých stvoření,kteří jen čekají,na to,až budou mít psi.

krásný článek. .-)
6 Taychi | Web | 3. listopadu 2010 v 13:58 | Reagovat


Až budu velká, místo těch politiků dám za velké stoly vydělavát velké chlupaté mrkve!
7 k-xd-k | Web | 3. listopadu 2010 v 14:13 | Reagovat


Hezkej článek, zasmála jsem se
8 k-xd-k | Web | 3. listopadu 2010 v 14:13 | Reagovat



9 Sikar | 3. listopadu 2010 v 15:50 | Reagovat


a proč?

(mně to nedalo)
10 ovesná vločka | Web | 3. listopadu 2010 v 15:54 | Reagovat


Taychi: Ano, Mrkef na hrad!

Sikar: Hm, protože ŠneG? Nebo taky: "bo bagr"
11 Sikar | Web | 3. listopadu 2010 v 19:10 | Reagovat


[10]: Nene, propojíme a to a bude to "bo mrkeff"
12 Kaunaz Isa | Web | 3. listopadu 2010 v 19:11 | Reagovat


S ptaním se "A proč?" nevidím problém ani v Tvém věku. Vlastně v žádném věku, když na to tak přijde.

Krom toho si myslím, že až na odpověď na všechno by se Ti mohlo podařit vše.
13 ta-tul-da | 3. listopadu 2010 v 21:00 | Reagovat


Ó jak naivní byly/jsou/budou představy rodičů o duševních pochodech dětí, auuu...