Dnes jsem se vypravila do mýtického města jiným dopravním prostředkem než minule. A už u něj asi zůstanu. Vyjížděla jsem pozděj. Stihla si protáhnout nervy u Velké Pardubické, ikdyž po pádu Bremen Plana jsem mírně zletargičtěla. Nemusela jsem nikoho obtěžovat svou potřebou dostat se na autobus. Pohodlně jsem na něj došla sama.
Nahoru k Trojáku vinuly se serpentiny...listí se pomalu snášelo k zemi. Následek prvního mrazíku. Podzim. Jasná obloha. Jen čichové buňky bych utlumila. Kuřáci se vrátili z pauzy vrcholu kopce. Autobus tady tradičně stojí několik minut. Připadá mi, že jsou ty minuty příliš dlouhé. "Snad stihnu vlak." Ano, netradiční kombinace autobusu a vlaku, jindy trpím tři hodiny a něco jen v autobuse. Pozoruju "moje" kopce stejně jako pes kus hovězí kosti.
Hop a skok. Hodina a půl za mnou a už stojím v Přerově na vlakáči. Jízdenku skládám do kapsy a pozoruju lidi. Čtvrt hodinky soustředěného hledění na exempláře lidského druhu, z nichž mnozí vypadají jako obživlé figuríny z výloh "stajlových" obchodů. Schovávám se i se svýma zelenýma kalhotama za sloup a vytahuju blok.
Kreslím písmenka cyrilice. Ano, kreslím, protože psát se nedají.
Nástupiště plné lidí. Lidí, no spíše studentů. Bez krosny tu nevidím nikoho. A už slyším skřípění brzd vlaku z Ostravy. "Co to bude za hrůzu." Jsem mile překvapena. Minimum sprejerských výtvorů. Vyšplhám do vagónu a utábořím se v uličce. Ne, že bych čekala něco jiného. Vlak plný študáků a moc bych za to nedala, že půlka z nich je z Masaryčky.
Na následující stanici přistoupí Pětka. To jest mé pracovní označení pro skupinu dvou skřivánčích hlasů a tří basů. Mají něco jako malou kytaru. Ještě než se vlak zas dá do drncání, začnou hrát. Nohavicu. Získávají mé sympatie. Pak přichází na řadu otázka:
"Je bezpečné hrát ve vlaku z Ostravy, Ostravu?!"
Je. Přežili. A hráli dál. Vlak drncal, já čmárala do bloku a pozorovala lidi za sklem kupéčka. Každý na svém klíně hýčkal notebook a všichni se tvářili otráveně. Mně zářily oči. Poslouchala jsem Mladičkou básnířku, Me gusta tu a pak i lidovky. Hráli a zpívali. Ovesná vločka byla lapena mezi akordy a ty jí přivolaly vzpomínky na mladá léta. Dostala jsem chuť na pořádný táborák za Moravou na Havaji.
A najednou se lidi zvedali a bylo tu Brno. "Opravdu je to Brno?" Nějak se mi nechtělo vystupovat. Krátký spurt a ještě jsem se stihla nacpat do šaliny. Pak zapraskaly repráčky a paní prohlásila, že souprava je přeplněna a cestující si musí počkat na další. "Drc, drc" a hurá domů.
Stála jsem celou cestu na jedné noze a ještě k tomu ne na své.
Pořád jsem se culila jak pitomec. Brno. A zítra pondělí. Miluju pondělky. Garfielde odpusť.
Žádné komentáře:
Okomentovat
V mezích slušnosti a když kritika, tak věcná, adresovaná, konkrétní a konstruktivní :-)