Klika

...a je jedno zda "z pekla" či od ráje.

Doufám, že si to u vrchního klikaře nepohnojím, když to takhle na celý monitor napíšu (ekvivalent k "řeknu na plnou hubu"):

JSEM KLIKAŘ

(A na gender kašlu neb je to "jen" módní záležitost.)

Mám svůj pozitivní den (a to je prosím pátek a já opouštím Brno) a tak shledávám svůj život jako sérii klik (ne kliků) za sebou.

No dobře, byl pátek, když jsem tento článek psala. Ale nestihla jsem jej přepsat a zveřejnit ještě ten den. Příčinou byla přílišná únava a pád do postele kolem osmé hodiny večerní.

Vše začalo tím, že jsem se narodila. (Docela dobrý začátek na amatéra, nemyslíte?) Neuškrtila jsem se na pupeční šňůře. První klika. Dalo by se říci, že zásadní.

Veškeré dětské nemoci (mlčím o středním uchu) na mě zanechaly jen minimální následky. Vivat.

V mateřské školce jsem objevila velké červené křeslo (minulost se ráda opakuje). V něm jsem strávila celý ten rok, který bych jinak protrpěla. Ne, nemám na školku hezké vzpomínky, ale červené křeslo, Honza a pohádkové knížky jí napravují reputaci.

Základní vzdělání. Nemám ráda slova outsider nebo okraj společnosti, protože zavánějí šikmou plochou. Leč nepatřila jsem mezi elitu. Šedá myš, která neměla nejlepší kamarádku. Kde je klika? Žádná šikana. I přes brýle, rovnátka a ne-chození ven (skutečnost důležitá pro utužování postavení v kolektivu). Knihy a lidovka (též liduška, výtvarka či ZUŠka). Dvě kliky, které mne popostrčily k těm dalším.

Ani tvrdou hlavou zeď neprorazíš, ale můžeš se díky ní dostat na UMPRUMku. Kdyby nebylo tvrdé hlavy a podpory rodičů (děkuju) bývala bych trpěla na gymnáziu, kam mne posílali učitelé ze ZŠ. Mysleli to dobře ("s takovýma známkama a na uměleckou školu? Neblázni…"). Připravovala jsem se. A dostala se. Sic paní učitelka F. tvrdila, že nemám mnoho šancí. Můžu říkat, že to bylo mou pílí a talentem. Ale takových nás u přijímaček bylo 250. Měla jsem kliku.

A držela se mě další čtyři roky. Její hlavní náplní práce bylo (pravděpodobně) přistrkovat mi do cesty lidi, kteří mne popostrčili dál. Lidé. V tomto oboru jsem vrchním klikařem (ne, klikařkou opravdu ne!). Za vše mluví má Žena. Ano, můžu o ní říct, že je mou nejlepší kamarádkou. Jedinou a stojí za to. Dále pak osoby, pro které jsem byla zajímavá. Opravdu, šedá myš zajímala i někoho jiného než zoology. Začala jsem vločkovatět. A další klika: nezvločkovatěla jsem úplně. Jen jsem se stala divnou.

Divnou natolik, že jedna z vyvolených vysokých škol byla brněnská Masaryčka, obor Čeština a literatura. A přichází další klika. Celých sedmnáct let vedle mne rostla a matematicky sílila má drahá sestra. Pomohla mi s přípravou na TSP. Úspěšně jsem je zdolala. A mohla začít pracovat v továrně na výbušniny. Aniž by tam něco vybuchlo, natož mou vinou.

Období registrace na nejžádanější předměty jsem (záhadným způsobem) prošvihla, leč opět tady byla všemocná Klika a já se zaregistrovala na všechny předměty, po kterých jsem toužila. Musím říct, že celé období formalit kolem zápisu, vyřizování ISICu, imatrikulace a prvních přednášek bylo pod taktovkou Kliky.

Stejně jako hledání bydlení v Brně. Koleje mne opravdu nelákaly. Dalo by se říct, že z bydlení internátního typu jsem už vyrostla. Zhýčkána dvěma lety na privátě hledala jsem podobný "ráj" i v Brně. Štěstí mi přálo přímo nehorázně. Jednoho odpoledne, pravděpodobně pozdního, se na zdi jedné umprumačky objevila slova podobného znění jako: "mám volné místo na privátě v Brně." "Chňap," a od té chvíle měla vločka jistou střechu nad hlavou. A není to jen ledajaká střecha. Byt vhodný i pro královnu. Vysoké stropy, po kterých jsem už pár let toužila, se staly skutečností.

Jednou z posledních klik jsou opět lidé. Lidé, kteří se přes týden vyskytují v Brně a v mé blízkosti. Chvíle pro děkování nejen bohům. Takže díky Pájo za tvou SOČ. Nebýt jí, nezačala bych blogovat (a blokovat část kyberprostoru svojima řečičkama). Dík, žes mi poslala odkaz na ŠneGa. Díky bohům za ulitu a za Kaunaze s Jodidem. A vám dvěma děkuju za Lužánky. Bez mrtvoly v parku by bylo Brno temnější a o něco chudší. Taky díky Žíznivému papouškovi, Ježkovi, Khorsovi s Trudi, (ne-svaté) trojici veterinářů v čele s mou takřka vlastnísestrou.

A díky za bohemisty. Ještě než jsem vkročila na univerzitní území, doneslo se mi, že, kdo nejede na Víkendoffku, je mezi 210 bohemisty jako kapka v moři. Snad působením Kliky, či čar a kouzel, první přednášku jsme se s bohémy sčuchli natolik, že si jich pár už pamatuji i jménem. Nebylo nic divného, že jsme nad pivem diskutovali o knížkách (krása!).

Jeden z mých snů se splnil. Dělám jen to, co mě baví. Nevím na jak dlouho, protože pajdák se zdá být nevyhnutelným. Leč, nebudu předbíhat. Semestr teprve začal. A vločka je spokojená, až to hezké není.

Pořád klikuju. Každý den trochu, hodně klik je od autobusů, které stíhám či nestíhám jen proto, abych potkala staré známé. Pořád ale platí, že nejvíc jich je od (ne)lidí.

Lidé nejsou na klíček, ale na kliku, kterou držím v ruce. A která drží mě.

Jednoho se ale trochu bojím. Až mi vypadne klika z ruky a začnou mě po tváři fackovat lopatky Božích mlýnů neb "na každé prase se voda vaří" a nic nepomůžou slova: "poctivého nepálí, svině vydrží."

Gratuluji, až dočtete, absorbujete právě 873 slov a ještě více písmen.

Komentáře:

1 Kaunaz Isa | Web | 10. října 2010 v 0:09 | Reagovat


Mrtvola v parku se usmívá.