Krásné podzimní odpoledne. Z okna vidím na Lužánky, což je (vysvětlení pro neznalé) park. Jsou v něm stromy (představte si to, dokonce i stromy v Brně mají). Modrá obloha v kontrastu se žlutými listy vypadá naprosto grandiózně. Nemůžu sundat nohu z mého provizorního stolu (peřináč na tisíc způsobů) neb se mi v nohavici usídlilo zvíře.
Zvíře. No, spíš zvířátko. Potkan. Napsala bych potkanice, ale to zní, jak musíte uznat sami, dost podivně. Jmenuje se Jůlie. Ten kroužek nad "u" je zde proto, aby bylo možné odlišit Jůlii potkanici a Julii mou sestřenku, jíž jsem kmotrou. Zkráceně jí zatím říkám Juliško, či Jů.
Jsme ve fázi poznávání se a tak mne momentálně šíleně lechtá pod kolenem. Myslím, že je to ponaučení pro příště:
"Jsi-li, ovesná vločko, lechtivá pod kolenem a víš o tom, nenechávej Jůlii lozit do nohavice."
Toliko k Jůlii a ovesné vločce. Částečně byl zmíněn též svět, ale jen ten viděný zpoza okna. Neměla bych ale opomíjet i ten svět, do kterého se každé ráno vrhám po hlavě dolů z postele.
Milovaná Masaryčka.
Už se mi přestala klepat kolena ve fonetice. Svůj podíl na této skutečnosti má hlavně diktát, který jsem úspěšně napsala. Nebyl to ledajaký diktát. Obsahoval sice pouho-pouhých pět vět, ale šlo v něm nasekat i 15 (slovy: patnáct) chyb. No, měli jste mne slyšet, když jsem tuto cennou informaci vytáhla z ISu.
Co mne však stále trochu tíží, jsou hodiny staroslověnštiny (stsl). Těžce nutím jazyk vyslovovat měkké "r" či "l" a tak podobně. Tímto děkuji Khorsovi za cenné lekce. Pohádky čtu jako o duši, jen ty zápisky ne a ne udělat. Angličtina je pro mne něčím těžko popsatelným. Musím se ale pochválit, že už se mi mozek nevypíná tak často jako dřív, když slyší rychlý tok anglické řeči. Kdo ví asi proč , že Jodide?
A nyní se dostáváme k ne-lidem a lidem a vůbec různým lidským exemplářům. Přijede mi ve čtvrtek Žena. To je dobře. Konečně ji seznámím s mou milou chemickou sloučeninou. Ano, už je to tak, matičko, tvá dceruška si bude brát synáčka továrníčkova.
Bohemisté jsou osoby příjemného rázu. Vydrželi a neremcali, když jsme po Brně hledali podnik poloplný natolik aby se tam vešlo 14 exemplářů lidského druhu v normální velikosti. Našli jsme. Sice se servírkou, které asi umřela celá sbírka orchidejí, protože byla tak moc milá... (ironie, ironie). Na rozloučenou nám v lokále zhasla a prohlásila:"budete platit." Jsem na sebe hrdá, k deseti ze čtrnácti lidí dokáži přiřadit správné jméno. Úspěch, nemyslíte?
Alles gute
Žádné komentáře:
Okomentovat
V mezích slušnosti a když kritika, tak věcná, adresovaná, konkrétní a konstruktivní :-)