Autobusem

...cestou necestou, do práce, z práce.

Autobusy mají, jak je všeobecně známo, okna. A z těch oken je vidět svět. Někdy je jen pouhou šmouhou (pokud řidič jede jako v mládí, kdy řídil vůz na Rally), někdy si všimnu i detailů. Hlavně ve městě. A hlavně lidí. Před pár dny to byla taková malá, stará paní. Šedé vlasy a v ruce, ve které staré paní většinou třímají tašku s nákupem, nesla motorovou pilu.

doufám, že se smějete

Dnes jsem zahlédla mou bývalou učitelku hudebky na ZŠ. Než začala učit děti krákorat (nebo aspoň napodobovat její hlas), zúčastnila se soutěže miss. Opravdu byla krásná, ale mně připadala falešná a opravdu jsem ji neměla ráda. A tak mne velmi potěšil (škodolibost sama) její styl jízdy na kole. Jak krásně jsem jej tehdy parodovala na svém kole - vyrovnat záda a utvořit trojúhelník s jednou odvěsnou kolmou (ruce) a druhou mírně nakloněnou (záda), to vše je poháněno štíhlýma nohama (jejíma i mýma) a vypadá to nesmírně směšně, protože Evička, tak se totiž pančelka jmenuje, se při jízdě ještě uculovala a rozhlížela po okolí jako radar (cítíte ty "kladné" city kapající ze slov a vět?) a navíc ještě při vyrovnání zad velmi trčí zadek na sedátku. Jistě tehdy litovala, že nemá oči vzadu aby mohla pozorovat pohledy mužů...a můj kyselý škleb.

Cestou z práce jsem málem upadla ze sedadla. Myslela jsem, že Evička už navěky bude jezdit tak, jak jezdívala, ale ani ve snu mne nenapadlo, že svůj styl vylepší. Poloha těla zůstává z předchozích let, ale přibyl akrobatický prvek - částí kolmé odvěsny (levou rukou) si přidržuje obrovskou černou kabelku. Bylo by krásné napsat, že ta kabelka je na pravém rameni, ale zas tak pitomá Evička není, naštěstí, co by pak z těch dětí bylo?

Odpovím si sama, to, co je z nich teď.

Poslední prvek z ulice: tři kamarádky jdou vedle sebe a vy nemáte šanci je od sebe rozeznat. Jsou si velmi, velmi podobné a nejsou to příbuzné. Stejné oblečení, stejné líčení a stejné, ble, k pláči stejné blonďaté melíry ve vlasech. Stejné mozky. Stejné panenky Barbie...koupené ve stejném obchodě, vychovávané ve stejné králíkárně, rostoucí ke stejným názorům jaké měly jejich matky. Jen s tím rozdílem, že ony o tom budou vést "inteligentní řeči" v kavárnách místo doma na gauči, u stolečku s háčkovanou dečkou.

Zapšklost ze mne čpí? Taky k nim možná patřím.

Stejná, stejná, smutně stejná a nepoučitelná.