199.den

... aneb O Hodoch se nesmí spát.

198.den

... aneb Mihlo se před objektivem.

197.den

... aneb Cesta za hranice.

196.den

... aneb Z krabiček na vajíčka.

195.den

... aneb Na sídlišti klikatí se cestička.

194.den

... aneb Inteligentní chaotik.

Hlavně potichu

...potichu jsem se vyplížila z nemocnice, skoro šeptem volala mamince, že jako...no, vypadá to nadějně ;-) Stejně potichu to říkám i vám tady. Možná si někdo řekne, že bych to neměla říkat vůbec, jistota je jistota, že? Jenže ONO sice slyší lépe než před květnem, ale šeptem slyší jen vyznání lásky a toto je přece jen konstatování, že je naděje.

Byla i v neděli večer, ale já ji neviděla. Teď, když už je bubínek transparentní a na sto procent v něm není zánět a v okolí se nepohybuje ani plíseň, můžu doufat, že na kontrole za tři týdny bude vše tak, jak má být. A to vše díky pozitivnímu myšlení, jak řekla s jistou dávkou ironie maminka. Já si ji dovolím poopravit: "To vše díky zdravé nasranosti!"

Díky za podporu, kečup vítězí ;-)

"Ostravoooo, mně neutečeš!"

Teta Kateřina

Plány mi hatí

...hádejto co. Ano, je to ono. TO prokleté, pitomé, chronické a přece moje ucho. Dnes je to přesně dvacet dní, co jsem jásala, že všechno se zdá být v pořádku. Mé "ha, ha, ha" zní stejně, jako když Smrť zastupoval Otce prasátek. Už minulý týden mě rozbolelo a začalo téct. Ale hody jsem si jím nenechala zkazit a na kontrolu jdu zítra...podle plánu. Mám strach.

193.den

... aneb Slovácký rok v Kyjově.