sobota 6. června 2015

Groteska nebo svatba jako řemen?

Už se nám to s Jodidem blíží. Snoubenci a nastávající manželé, taky studenti, pracující, potažmo recepční a knihovnice, milovníci literatury, amatérská kuchařka a amatérský spisovatel, chovatelé potkanic, pěstitelé balkónové zahrady, vyznavač facherismu a hosteska u McDonald's, potomci a sourozenci, příležitostní hráči badmintonu. My dva, co se milujeme a chceme se kvůli tomu vzít.



Jsou okamžiky, kdy si říkáme, že jsme do toho měli praštit, když jsme jeli na matriku platit za obřad. Bylo krásné jarní počasí, ptáci řvali, my byli dobře naladěni, ale už jsme si holt vymysleli tu veleslávu pro patnáct lidí, tak ji dotáhneme do konce. I přes názor ženichovy maminky, že její syn bude vypadat jako šašek, protože místo kravaty si uváže motýlka (tmavě modrý se slonečkama). A že já, jakožto nevěsta, bych měla být v bílém a ne si vymýšlet nějaké starorůžové šaty (po kolena, se stuhou v pase). Panna nejsem a v bílé vypadám vyblitě, děkuji, nechci.

O tom, jaké chceme nosit příjmení už raději ani nemluvím. Jsem snad nějaká hérečka, abych si nechávala to svoje? A je snad Jodid pod pantoflem, aby mě nechal to udělat? Je nebo není, jsem nebo nejsem, to už je náš boj. Stejně jako u dalšího trilionu věcí, na kterých se s nastávajícím tchánstvem neshodnu. A jaký to děs, jejich vlastní syn stojí při mně a hlavně sám při sobě. (Tady se máte tvářit patřičně pohoršeně.)

Od chvíle, kdy protilehlá strana rodiny pochopila, že svatba opravdu bude, mám potřebu se neustále obhajovat, vysvětlovat a hlavně křičet, že ve čtyřiadvaceti a sedmadvaceti jsme oba dost dospělí na to, abychom svatbu dokázali zorganizovat bez pravidelných dávek rad, jak to udělat správně, tedy po jejich. Nakašlat.

Jodid si mě chce vzít. Požádal mě o ruku a já řekla "ano", protože žít s ním je prima. Je to totiž nejlepší chemická sloučenina na světě.

A tak pomýšlím na plátna kin. Groteska tu dlouho nebyla. Publikum po ní jistě prahne. Nevěsta v šatech jaké svět neviděl (krom ní a švadleny), ženich v kvádru koupeném bez matčiny přítomnosti a s motýlkem s přítomnými slony. Přimíchejte dva gaye, z nichž jeden to svědčí a druhý míří do Bolívie, čerstvou bakalářku, která taky svědčí a jede studovat nizozemštinu do Maďarska. Přidejte datového a žurnalistického geeka, novinářku píšící diplomku na katolické téma, dvě studentky KISKu, z nichž jedna se vdává a druhá to fotí, programátora co na srdci to na jazyku, doktorku filosofie zběhlou v diplomacii (o tu jedinou snad strach nemám), tchánstvo s patentem na rozum, chemickou sloučeninu, které se povážlivě zkrátil doutnák vlivem vyjednávání s výše zmíněnými, dentální hygienistku a jejího macho (čti mačo) chlapce, přisypte Kalamitu a máte naši svatbu jako na dlani. Hlavně netřepat. Mohlo by to bouchnout.

Těším se.
masochistka nejsem






3 komentáře:

  1. Gratuluji a přeji hodně krásných společných chvil.

    OdpovědětVymazat
  2. Možná se Albert může těšit po dlouhé době na nějaký pěkný nizozemský článek.

    OdpovědětVymazat
  3. Ha ha, to znám! Říkala jsem si, že když vydržím tu přípravu svatby, tak už všechno. Když mi nastávající příbuzní volali večer před svatbou, jestli chceme svatebním darem příbory. Já je přesvědčovala, že příbory fakt nepotřebujeme, kadeřnice mi na hlavě udělala účes, za který by se nemuseli stydět mimozemšťani ve Star Treku (nebo jak se to píše). Ale co, nakonec jsem si říkala, že to jsou jen malichernosti, to důležité je očím neviditelné, chi. Veselice to byla veselá do slunce východu. Bručouni odpadli brzy, zůstalo zdravé jádro a bylo milo.
    Dnes, o 11 let starší a o 3 kujóny bohatší, ho furt miluju (emh někdy moc, někdy - kde je ten škrtící smajlík s vytřeštěnýma očima?)
    Přeji, ať na to jednou rádi a zvesela vzpomínáte :)

    OdpovědětVymazat

V mezích slušnosti a když kritika, tak věcná, adresovaná, konkrétní a konstruktivní :-)