Za hory, za doly

...přesně tam, kam mě ČSAD nechtělo dopravit.

Celý týden ovesná vločka smrkala, kýchala a kašlala. V pátek se již cítila svěží a čilá a tak se nebála cesty domů (vlka) nic. S naivní důvěrou v bohy a ČD nastoupila do vlaku směr Bohumín. Dále přestup ve stanici Přerov na autobus směr Vsetín. A zde se nachází ten háček, o kterém vám budu vyprávět.

Na mírné zpoždění jsem zvyklá. Obvykle pět minut. Předposledně to bylo deset, a i tak jsem autobus v Přerově chytla za světla. A tak jsem se tento pátek nenechala deseti minutami na světelné tabuli při průjezdu Vyškovem nijak zneklidnit. Jaké bylo mé zděšení, když jsem při výsadku z vlaku seznala, že je 17:33 (vlak má být v Přerově 17:23, bus odjíždí 17.35). Idos praví, že přesun na autobusové nádraží trvá pět minut. Obvykle jsou to minuty tři. I vyrazila jsem sprintem po náledí. "Klouz, klouz..." dobíhám Karosu. Mávám. Červenou palestinou! Běžím. Autobus zapíná světla a rozjíždí se.

"Kuck, kuch, bleeh, tfuj...hajzl, lump, slepec, kdo mu dal řidičák?! Teeeeen plantážník. Kuck, kuck, echlptch."

Hrudník se prudce zvedá a stejně prudce klesá. Kašel hlásí fenomenální návrat. Stojím na zastávce a nadávám. Pěkně od plic, které vykašlávám. Pan řidič mne musel vidět. Pokud ne, tak je to pěkný trouba, protože nepoužívá zpětná zrcátka. "Nu což," řeknou si mnozí, tak počká vločka na další autobus, "aspoň se vydýchá." Moji milí, na další autobus bych musela čekat až do sobotního rána. Ten, který mi před nosem ujel, byl poslední páteční spoj domů.

V tuto chvíli jsem děkovala za kouzelné tydlifonní sluchátko a volala mamince. Bohové jaksi telefon nemají. Maminka nakopla idos a našla vlaky na Vsetín. Ze Vsetína domů, poněkud naivně, předpokládala spolupráci druhého 50ti % autora ovesné vločky.

Koupen lístek "do Vsetína" a kontrolovány přestupy. Vlastně jen jeden - v Hranicích na Moravě. Plán byl prostý:

17:56 z Přerova vyjíždí vlak do Hranic

18:19 se ocitá na místě

18:24 přijíždí Ex 129 Hradčany, vločka nastupuje

19:04 je vločka vyplivnuta na Vsetíně

Ale to bych to nesměla být já a muselo by se to stát v jiném vesmíru.

Nastupuji do vlaku s mírnou skepsí. Pořád nejedeme, dívám se z okénka. Pět minut zpoždění. Opět telefonát mamince. Ta, jako věčná optimistka, tvrdí, že Hradčany budou mít taky zpoždění a že to určitě stihnu. Nicméně mi posílá další spoj. Vlak stále stojí v Přerově a tabule hlásí patnáct minut. To už Hradčany nestihnu, nicméně maminka je stále plna optimismu.

V Hranicích jsem 18:42. Ex 129 Hradčany nebyl zpozorován ani z okýnka. Stepuji na nástupišti před, již přistaveným, ale stále zamčeným, vlakem 18:48 směr Vsetín. Konečně kliky cvakly a cestující se hrnou dovnitř. Sedím. Stále se nehýbeme. Pohled z okna. Zpoždění 5 minut. Už ČD nevěřím ani nos mezi očima jejich ředitele. Stojíme minimálně deset minut (vůbec jsem to nestopovala). "Aleluja," konečně sebou vlak cukl. Drncáme se směr Vsetín. 

Volám tatínkovi, abych se ho otázala, zda mne vezme sebou, jak pojede z modeláře. Nebere telefon. Píšu mu zprávu. Pořád nic. Volám. Nic. Volám mamince. Měl by mi jet 19:45 bus ze Vsetína. Ten bych stihla v případě, ve kterém by České dráhy nebyly Českými drahami. Verdikt zní: 20:20. Dovedete si představit můj kyselý obličej, nebála bych se říci ksicht.

Za Jablůnkou mi zvoní telefon. Tatínek. Jásám. Nebudu muset mrznout na zastávce (čekárna se totiž v sedm zamyká). Odpusť mi tatínku kletby seslané na tvou hlavu. Beru zpět všechny komentáře o tvém vztahu k mobilnímu telefonu i ke své dceři. Pojedu rovnou domůůů. Nebudu muset už čekat. "Juch,juch!"

Abych znázornila svůj vděk, dojela jsem k tatínkovu autu málem po kolenou. Takzvané nedotažené salto či brejk. Náledí je náledí. Zbylých dvacet minut se odehrálo bez komplikací a já mohla v půl deváté s téměř tříhodinovým zpožděním zasednout ke stolu.

Poučení pro příště:

Nevěřte hlášením o zpoždění. Vždy přidejte alespoň pět minut k avizovanému časovému údaji.

ČD ve spojení s ČSAD Vsetín rozhodně nepřinese cestujícímu pohodlí a klid.

Když se vám nechce z Brna, berte to jako znamení osudu a nikam nejezděte! Aspoň nedopadnete jako já.

Pozitivní zpráva na závěr:

Kdybych bývala byla jela, jak jsem mívala ve zvyku, autobusem ve 14:40 ze Zvonařky do Zlína, shořel by mi autobus pod zadkem v Buchlovských kopcích. Ty tři hodiny zbytečného cestování jsou ještě mírnou cenou za nepropálenou sedinku.

Hezké pondělí vinšuju.