Vídeň za dveřmi

...aneb První část slibovaného dramatického díla o cestě Království dvou Ká, jedné ovesné vločky a Páji za hranice (nejen všedního dne).

Možná jsem se vám už zmínila, že jsem hrdou majitelkou dezorientačního smyslu? Lidé s tímto "nadáním" by neměli nikam cestovat.

Ovesných vloček se to týká též. Vždyť ty jsou schopny se ztratit cestou do zverimexu a objevit se "doma" za dva dny. (Naštěstí byla ona skutečnost ztracení se kompenzována nalezením Království dvou Ká.)

Představa života stráveného v jedné a té samé krabici je mimořádně depresivní. Proč tedy nevyrazit někam za hranice všedních dní a stěn piksle? Sama? Nikdá! To už bych se nemusela vrátit (naivně se domnívám, že by to někomu vadilo). Ale jak už bylo několikrát na tomto blogu zmíněno - vločka je klikař(ka). V tuto chvíli to znamená, že zná lidi (pouze lidi), kteří se neztratí (že Lubore a Pájo?). A pokud vločka zná někoho, kdo se ztrácí, tak je to chemická sloučenina a s tou by se ztratila ráda (tak, tak, Jodide).

A k čemu že je ten dlouhý úvod? Ke krátkému výletu do Vídně.

Nevím přesně, kdy padla ta slova: "Pojeďme do Vídně." Možná to nebyla přesně ani ta slova. Nicméně, obsah byl přibližně stejný. (Jsem výhercem soutěže o definitivní asi). Ale přeci jen ta slova padla a s nimi starosti na Luborova bedra. To je úděl těch, kteří mají organizátorské vlohy. Trasu po Vídni konzultoval s Pájou. Lístky na autobus rezervoval sám samojediný. Já a Jodid jsme obstarávali těšení se (nejdůležitější funkce). A pak už byla za dveřmi poslední listopadová sobota. Těmi dveřmi byl pátek.

Den, kdy Pája přijela do neexistujícího Brna. Nepřijela sama. V ruce třímala tašku a v té tašce se skrývala desková hra. Hra, která mne děsí v mých nočních můrách, které trvají minimálně tři hodiny. Odmítám ji hrát častěji než jednou za uherský rok a přeci jsem k ní usedla alespoň dvakrát v tomto roce. Píši o Monopolech. Podobnou katastrofou jsou Dostihy. Ke své smůle mám štěstí na humanoidy, kteří se těmito hrami baví velmi rádi.

Kromě "vloččiny zkázy" třímala Pája v ruce i něco, co nazvala Pišingrem a s čím rozhodně spokojena nebyla. Poté, co jsem ji transportovala ke mně domů, byla nápomocna vzniku mrkvánků. Její výkřiky na téma, šmarjá proč není to těsto v ledničce jsem přešla s chladným: "nebylo to v receptu." Nárokujeme si patenty na nové kuchyňské pomůcky a to láhev vína jakožto váleček, ocelové pravítko coby náhrada za takové to kolečko se zoubky, co se točí a řeže těsto, a také pravítko jakožto neocenitelný pomocník při roztírání polevy či přenášení horkých výtvorů z trouby do misky s vanilkovým cukrem.

Po spáchání mrkvánků - svačiny na cestu do Vídně jsme s Pájou vyrazily směr Království dvou Ká. Jen nešťastnou náhodou připadla Pája na nápad koupitFručka. To ještě netušila, jak na mne působí. Ostatně, to jsem nevěděla ani já. Ještě před požitím prvního Fruika jsem byla hyperaktivní. Co přišlo potom, bych nikomu nepřála. Ano, Fručko na mne působí stejně jako na Jodida Kečup. (Poptejte se Khorse a Páji.) A jen tak mimochodem, cestou do Vídně jsem Fručko snídala.

V Království nás kromě dvou Ká čekal i Falafel. Více o něm najdete tu. Po výborné krmi následovaly Monopoly. Přežila jsem, kupodivu. A zbankrotovala Pája a ne já. Pochopte, Pája, vítězka domácích turnajů, nepřemožitelná realitní makléřka a ona zbankrotuje pod náporem Mistra ČEZ a jedné chemické sloučeniny.

A pak byl zčistajasna čas jít spát. Někdy na druhý den to, myslím, bylo. Vedla jsem Píška domů cestou necestou čímž jsem si vysloužila několik nevraživých pohledů, protože jistí lidé rádi ví, kde jsou. Budík natažen, batohy sbaleny, mrkvánky obaleny a spánek nadosah, stejně jako ráno.

Kdo si počká, ten se pokračování dočká.