Výlet Spolku přátel žehu I.

...a to proč? Protože proto, někde v článku o vídeňském dobrodružství.

Sraz na rohu u nejmenovaného rychloobžerstvovacího řetězce. Pohled na ospalé K a K (naprosto se lišil od pohledu na čilého Khorse v nočních hodinách téhož dne). První pokus o nabídnutí mrkvánků. Smůla. A tak jsem si je zobala sama. Patřím k lidem, kteří bez snídaně můžou i zemřít.

Spali jsme. Předběžný odhad byl: "za dvě hodiny ve Vídni." Konečný čas cesty: hodina a něco, co netrvalo příliš dlouho. Když to srovnám s nedělní cestou domů, přeji si, aby se náš dům nacházel ve Vídni. Důvod je prostý. Trasa Brno→ H. zabrala jednomu vlaku a autobusu celé čtyři hodiny. Tradááá.

Po přistání někde, pro přesné místopisné názvy navštivte blog Khorse či Páji (pokud tato vídeňský článek zveřejní) následovala nejvýhodnější koupě dne. Automat v podzemí nám, po spolykání několika eurových bankovek, vydal celodenní jízdenky na MHD. Objednávku prováděl Mistr ČEZ alias Khors alias Lubor. To by nebylo nic divného, ale on! Jediný člen výpravy hovořící aktivně německy zvolil za jazyk automatu, a teď se držte, angličtinu! Pozbyla jsem veškerých svých iluzí.

Jídza metrem. Splnili jsme naše předsevzetí a svezli se po všech tratích, co jich vídeňské metro má. Je možné, že článek ztratí návaznost a jistou míru logiky. Taky se připravte na trochu mystifikace (přímé účastníky výletu žádám o odpuštění). Pro lepší orientaci použiji fotek. (Nic nového pod sluncem.) Zvěčněným osobám se omlouvám za rozmazání gesichtu.

"Ressel sem, Ressel tam," tak pravil vodník Čochtan. Naše první (a zcela náhodná) kulturní videňská zastávka. V pozadí se nachází Technická univerzita a v popředí mimo dosah fotoaparátu Pája. O kousek dál přišel na řadu Karlskirche.

Na tomto žůžasném barokním kostel mě zaujala především nebarokní rýna. A to natolik, že jsem se s ní (i přes můj odpor k tomu být před objektivem a ne za ním) nechala vyfotografovat. Pozornost si zaslouží i kanál.

Aby mohla výprava zdárně pokračovat v poznávání matičky Vídně, byl vůdce výpravy, Mistr ČEZ, nucen použít mapu. A v tu chvíli začaly naše starosti o něj. Vzal mapu do ruky. Potud bylo vše v pořádku. Několikrát ji v rukou otočil. Pak se chvíli točil na patě a něco si mumlal. Když domumlal, máchl rukou ve směru, kterým jsme se měli vydat, a srdnatě vstoupil do cesty prvnímu automobilu, který jel kolem.

Foukal vítr, byla zima a Mistr ČEZ nás uklidňoval, že k večeru se vítr uklidní na 8m/s a že bude jasno. Zatím bylo jen a pouze mrazivo a větrno.

Když to srovnám s tím výletem na Kokořín...

...tak nemám co srovnávat. Minimálně proto, že na Kokoříně nebyli takovíto panáčci na semaforech. Stojí za povšimnutí. Naši přechodoví panáčci jsou ve srovnání s nimi kapánek fádní. Jednoznačně však vítězí figurky na přechodech v Berlíně. Mají šmrnc a klobouk. (Gender a feministky zuří, že?)

A toto je fotka speciálně pro ET. Její potíže s botami mi připomínají Pájiny peripetie nejen se zimní obuví, ale i se zimní bundou a všelikými dalšími součástmi oděvu. Na fotografii výše můžete vidět (nebo si aspoň představit) Pájin jarý krok, kterým zamířila k výloze. Fotografii z cesty zpátky jsem neměla to srdce zveřejnit. Obraz zklamání v životní velikosti. Ani ve Vídni Pájiny nohy štěstí nedošly.

Lubor a mapa, opět v hlavní roli. Tentokráte při hledání "Hudrtwasrovahauzu". Z toho, co vidíte můžete usoudit, že před přejetím vozem se nám jej podařilo zachránit (anebo jsme jen zručně maskovali otisky pneumatik). Bohužel nám ani jeho obětovací skoky pod auta nepřinesly štěstí při hledání Hauzu. Několikrát jsme se vydali ve směru jeho máchnutí. Několikrát se námi nechal zmanipulovat a zamířili jsme k domu, který zezadu vypadal, že by to mohl být zepředu Hudertwasserhaus a ono nic. A tak si dovolím tuto budovu přidat na stejnou mapu, na které je zakresleno neexistující Brno.

Bylo nám slabou útěchou nalezení Stephanplatzu. Který jsme ostatně ani hledat nemuseli. Čekali byste, že na náměstí plném lidí se Mistr ČEZ nemůže vrhnout pod auto? To neznáte Lubora. Snad jako kdyby to měl předem zařízené...ve chvíli, kdy máchl rukou se zpoza rohu vyřítilo auto rakouské policie. Houkalo, brzdy kvílely, když to bralo smykem kolem katedrály a Luborův krok suveréně protínal jeho dráhu...naštěstí jen tu brzdnou, která zůstala na dlažebních kvádřících.

Ač by se mohlo zdát, že na této fotografii je důležitou figurou pán s červenými taškami, není tomu tak. Důležitý je majitel CAFÉ Hawelka, který čeká za dveřmi pod vývěsním štítem. Na co čeká? Na hosty, aby jim osobně doporučil stolek, ke kterému můžou usednout. A tak jsme usedli. Trochu fádní objednávka zahrnovala tři kafe (každé jiné) a jeden černý čaj (hádejte pro koho byl).

Teplo (relativní), teorie o původy barvy tapet na zdi, příjemná konverzace a pak to přišlo. Chtěli jsme zaplatit. Číšník kolem pobíhal, ostatní hosté platili a nám se začaly honit hlavou teorie o tom, že budeme platit za čas strávený v kavárně. Naštěstí tomu tak nebylo. Jak chcete přinutit introverta k tomu, aby upoutal číšníkovu pozornost? Asi si řeknete, proč to neudělá extrovert. Extrovert bohužel nehovoří německy. Čekali jsme minimálně půl hodiny. Ne že by nám to vadilo.

A toto je chvíle pro jásot nad výpravou takřka neorganizovanou. Zásadním rozdílem mezi zájezdem připraveným školou či jinou organizací a mezi výletem ve vlastní režii je čas. Respektive jeho využití. Kdybychom rakouskou metropoli navštívili pod taktovkou CK (cestovní kanceláře) už bychom po prvních deseti minutách čekání na placení trnuli strachy, že nebudeme včas na smluveném místě a nestihneme se podívat tam a tam. Takto jsme jen pokrčili rameny a trochu pozměnili plán.

K přilákání obsluhy bylo užito různých taktik. Od Luborových očí koulených ve směru číšníka (kulil je lépe než při oknu v ukrajinské hře, kdy se marně snažil přitáhnout pozornost nápovědy) až po hovor o odchodu bez placení. Nakonec zapůsobila červená peněženka. Ne, nemrštila jsem mu ji pod nohy. Snad měl mezi předky španělské toreadory a proto zareagoval až na decentní zamávání červenou peněženkou. V mém vlastnictví, heč. Ha, ha, ha. Tímto jsem nás vyhnala do zimy.

Pokračování příště. Raději neslibuji konkrétní den, znám se.

Komentáře
1 ET | Web | 16. prosince 2010 v 23:05 | Reagovat


Milá Vločko, děkuji za zveřejnění fotky, člověku se hned uleví, když ví, že v tom trápení není sám Mimochodem, boty, kabát, manšestráky ani nic jiného vytyčeného nemám. Zato mám pět igelitek z NeoLuxoru (to jest knihkupectví, nevím, mají-li prodejny i mimo Prahu, to jen tak pro ujasnění) a hromadu již zabalených krásně placatých tvrdých dárečků.
A Hundertwasserhaus je extrémně záhadná budova, byla jsem ve Vídni mockrát, nedaleko jsem studovala a často tam mířily naše víkendové cesty, leč ten barák jsem našla jen dvakrát. A asi se ztrácí i samotným Vídeňákům, protože i v době, kdy jsem ještě německy uměla báječně, skvěle, úžasně a plynně, tak jsem nebyla s to se s domorodci dohodnout, kudy vlastně máme jít.