Výlet Spolku přátel žehu II.

...dnes pokračujeme na hřbitov.

Toto není omšelá terasa krematoria. Toto je prosím taková menší hrobka. Nic velkého. Spíš obyčejná, ale na naše poměry je to královský hrob. Kde jsme k ní přišli? Spíš přijeli. MHD. Tramvaje, naše vídeňská radost. Odolala jsem nutkání napsat šaliny. Ty prý jezdí jen v Brně. Asi měla Pája pravdu, když mi to tloukla do hlavy. Je tu totiž několik zásadních rozdílů mezi brněnskou šalinou a vídeňskou tramvají.

šalina: jezdí rychle, povětšinou přecpaná k prasknutí spoustou nevrlých lidí, moderní vzhled

tramvaj: jezdí pomalu (dosvědčí Luborova učitelka němčiny, která věrna zvykům z tramvají nastoupila do šaliny, kochala se okolím a najednou letěla směrem ke kabině řidiče), příjemné poloprázdné vagóny

Bohužel se na většině tramvajových fotek vyskytují účastníci výpravy a já si nejsem jistá, zda by čtenář snesl tolik rozmazaných obličejů. Naší slabostí byly staré tramvaje. Při cestě na hřbitov jsme na jednu takovou čekali. Kolem nás pořád jezdily moderní a na druhé straně ty staré. Přešli jsme na druhou stranu.

Zdá se vám to divné? Chceme někam jet a přejdeme na druhou stranu, ze které tramvaje musí jezdit opačným směrem? Nám to divné nebylo. My chtěli jet starou tramvají. Aspoň kousek.

Když jsme stáli na druhé straně, započaly nové tramvaje jezdit tam. Nezbylo nám než se vrátit zpět na startovní nástupní ostrůvek. Konečně jsme ji měli. Tady někde mám menší informační šum, ale je zde vysoká pravděpodobnost, že jsme jeli metrem a pak opět tramvají, která nás vyplivla u jednoho ze tří! vchodů na Centrální hřbitov.

To, co vidíte výše, je jen výřezem z obrovské mapy hřbitova, po kterém jezdí autobus. Zkoušeli jsme najít budhistický hřbitov, zkoušeli jsme najít pravoslavnou část, ale nebyli jsme úspěšní. Pouze se nám podařilo najít muslimskou část hřbitova. A já našla inspiraci u hrobu jednoho Japonce. Byla to jen podlouhlá mohyla porostlá hustou trávou. Místo klasického kamenného náhrobku, jen dřevěná cedulka.

Jak odlišné od honosných prezidentských krypt. Kdybych si měla vybrat, tak trávník vítězí. Od hřbitova jsme opět vyrazili tramvají do víru velkoměsta. Mírně zmrzlí cestovatelé měli nemírný hlad. Dokonce takový, že nezhrdli ani mými mrkvánky. Lubor tvrdil, že zná jeden naprosto ú-žas-ný kebap. Všichni jsme se na něj těšili. Hodně jsme se těšili. Už víte, co přijde? Oni tu kebabárnu zru-ši-li!!!

Ani pohled na nejpodivnější vídeňský kostel náš hlad neutišil. Ostatní kebabárny byly buď zavřené, nebo vypadaly tak podivně, že jsme nesebrali odvahu. A hlad byl stále větší. Nezbývalo nám, než zase zabrousit do centra. K tomu jsme potřebovali překonat Dunaj (ne že bychom ji nepřekonali už cestou k nejdivnějšímu kostelu).

Tím se nám podařilo splnit Painčino toužebné přání - vidět Dunaj. Modrá, modrá voda. A černočerný spolek Přátel žehu.

Mohla to být fádní fotka, ale Pája si nedala říct a její růžová čepička kazí celkový dojem snímku smutečního průvodu (mlčím o své červené palestině). Jen pro upřesnění - zleva: Pája (má kouzelná sestra), Lubor alias Mr.ČEZ, Jodid(má milovaná chemická sloučenina) a ovesná vločka. To vše vyfotografovala Anděla položená na batohu. Není nad věrný Canon.

Další fotografie už následovat nebudou. Jídlo, které jsme si nakonec dali si nezaslouží žádnou zmínku. Ikdyž...vlastně...byly to lasagne. A můžou za to, že jsem přislíbila stvoření jejich chutnější varianty pro Království dvou Ká. (Zapějte pohřební písně a myslete na budoucí zesnulé.)

K večeru jsme vyrazili k radnici. Co by to byl za výlet do Vídně v období adventu, kdybychom se aspoň chvilku nenechali vláčet davem kolem stánků s různými bazmeky. My jsme na to šli chytře a stanovili si cíle: přežít a vybojovat hrníček (Lubor posléze přidal ještě horké kaštany).

Pro mne a Ká s Ká, to bylo jednoduché. Dali jsme si punčosvařák a hrníček byl náš. Zato Pája čelila složitější situaci. Naštěstí jsme přinatrefily čokoládovou fontánu a tam dávali ty samé hrníčky. (V tuto chvíli z něj popíjím prudce zázvorový čaj.) Čas pro hledání horkých kaštanů. Kolem jezdil vláček a my jen čekali, kdy pod něj Lubor hupsne. Bohužel, snad že neměl mapu, snad mu vláček nepřipadal dost důstojný, zůstal stát u stánků s kaštany a vláček produněl kolem.

Mimochodem, víte jak chutnají horké kaštany? Páji jako řízek, mně jako bramborový salát. Hotová štědrovečerní krmě v balení pro Popelku.

Prostředí trhů bylo vražedné a tak jsme jednotně odhlasovali jízdu MHD. Cestou na nejbližší tramvaj byl Páji zazpíván megahit Království dvou Ká - Máslo (vyslovujte: "mássvu-o"). Následovalo vystupování, přestupování, kochání se a poslouchání nekonečných tramvajových vět z reproduktoru.

Na jedné stanici (tuším, že to bylo poblíž Belvederu) jsem byla fascinována obrovským kontejnerem. Sloužil k odkládání obnošeného oblečení, které následně nějaká charitativní organizace předá potřebným. Hezký nápad v praktickém provedení, nemyslíte?

Přichází čas na chvilku napětí. Postaral se o ni Jodid. Sjíždíme schody do metra. Na stanici stojí souprava, přidáváme do kroku. Jodid nás brzdí slovy: "šak počkáme na další." Náhle sebou cukne a vyrazí ke dveřím se slovy:"eště to stihnem." No, nezbili byste ho?

Tím posledním metrem jsme dojeli na místo, kde nás ráno vyplivl žlutý autobus. Chvilka nejistoty, kdy neseděl čas odjezdu s nápisem na dveřích autobusu, nalodění a úchylný hlas stevardky. A pak tma. Chtěli jsme poslouchat České nebe. Myslím, že jsem slyšela první slova přednášky. Spánek byl silnější.

Brno. Hyperaktivní Lubor, chuť na falafel a nutnost spánku, protože vločka s Pájou musí vstávat, aby mohly strávit čtyři hodiny na cestě do zasněženého domova.

Výletům zdar!

"Nonazdar"

Komentáře:

1 ET | Web | 16. prosince 2010 v 23:17 | Reagovat


Tramvajové šarádě zcela rozumím, já jsem s Králíčkem a Pacholíčkem v létě v Berlíně projezdila jednu trasu třikrát, jen abychom se mohli svézt v první brázdě dvoupatrového autobusu. Nepovedlo se nám ani jednou.

A podobný kebabí lov jsme absolvovali ve Vídni loni, za těmi nejlepšími bramborovými noky se smetanovou omáčkou na světě. Tu pizzerku taky zrušili. Skoro jsem brečela, nic tak fantasticky dobrého jsem v žádné jiné restauraci nejedla.

A horký kaštany chutnaj jako suchý neosolený rozvařený brambory. Taková štědrovečerní hostina by mě moc nenadchla :)

A ještě jedno A a už končím - kontejnery na obnošené šatstvo se už rozmáhají i u nás, v Praze je jistě alespoň jeden v každé číslované části (jakože Praha 1, 2 apod., aby bylo nepražským jasno :)