Pátkosobotník

...tak hezký pátkosobotník to mohl být, kdyby...

...kdyby.

Nejdřív jsem dala vale tovární hale. O celý den dřív než jsem plánovala, alemému pravému uchu (známý pojem v nejbližším okolí) se něco znelíbilo i začalo bolet a téct. Tak jsem byla nucena opustiti útulnou dílnu jedné továrny na výbušniny o celý den dřív. Nechtěla jsem si to připustit, ale mně se bude po tom babinci stýskat.

V pátek jsem si udělala výlet za panem orologem. Šílená jízda na centrifuze (vysavač v uchu je opravdu super věc) a pak tradá do města zaslíbeného. Ano, opět UH. Bylo mi krásně. Ucho se moc neozývalo a tak jsem si užila i dva oblouky duhy nad sebou, nádheru světle žlutých hlaviček slunečnic skloněných pod oblohou barvy olova. Někdy je svět tak krásný, že nejde popsat. Ovesná vločka se točila na Východě jak kača v čepici a ochala nad světem. I kdybych nebyla zamilovaná, byla bych stejně fascinovaná.

Krajina je kouzlo, ale potěší jen toho, kdo se dívá.

Sobota byla taky bjůtifl. Cesta domů proběhla bez potíží. Pak jsem se vydala s domácí tlupou ženských na Barum rally. Nefandila jsem jen tak někomu, ale vlastnímu strýci. Po sedmi letech vyrazil opět na rally. Ale už při nočním průjezdu Zlínem si urvali kolo. Naštěstí ho stihli opravit a svištěli dál. K fandění jsem se dostala až při druhém průjezdu trati na Trojáku. A co čert nechtěl?

Měly sme nachystané dva žůžasné transparenty, pokřik a já kastaněty složené ze zvonků pro ovce, ale...o kus dál stál na Nivě jeden takový keř. Pěkně zákeřný keř, stejně zákeřný jako moje ucho. A tak bylo opět pravé kolo strýcova vozu urváno. Byl to pech, tolik jsme chtěly dát najevo, že zrovna těm závodníkům fandíme a ten křák, jeřáb to byl, je zastavil kus cesty před nama.

To bych ještě přežila i s úsměvem na tváři, protože strýci se nic nestalo, ale teď se zas ozvalo ucho. Tak moc, že bych si ráda vyškrábala bubínek lžičkou a podusila ho na másle a pak ho hodila na kompost aby tam hnil na věky věků.

Útěchou mi je, že v pondělí nemusím do práce!!!!!!! Juchůůůůůůůůůůůůůů.