Filmovka

...aneb Zkrátím to. Už žádné rozvláčné popisování dnů...nebo jen minimálně a to pouze a pouze v tomto článku. Vezměte si kafe a křížovky, ať se nenudíte, kdo vyšívá nechť nezapomene jehlu.

Jsou místa kam se stejně vrátíte. A tak jsem se vrátila do UH. Nedovedu si představit lépe strávenou celozávodní, pro mě neplacenou, dovolenou. Princezna na zámku hadr oproti ovesné vločce na sídlišti Východ. Spát jsem chodila kolem třetí hodiny ranní, někdy ani to ne. Probouzela jsem se do deštivých odpolední s úsměvem na rtech. Vstávání bylo nenásilné, jak krásně mi zněla slova: "zelený nebo černý čaj?" a pak, promiňte, že tak přeskakuju, ale pak mi v pondělí zařval budík do ucha, rozeskákal se po poličce a já těžko rozlepovala oči v době, kdy jsem chodila tři dny spát.

Jsem študá chudentka, a i přesto, že pracuju a mám jakous takous výplatu, nechtělo se mi dávat peníze za akreditaci a tak zdrojem filmů pro mě měla být plátna na Masarykáči a v Parku. Jenže, jak už jsem popsala v jednom z předešlých článků, Filmovku stihl déšť. Odjela jsem v pondělí, abych se vrátila ve čtvrtek. Popořadě vám své dny nepopíšu. Důvod je jednoduchý, chytl mě kopr a taky melancholie a najednou nebylo sil na psaní článků, takže píšu až teď, takříkajíc týden poté. A paměť mám slabou, vždyť mnohdy během cesty z kuchyně do komory (tři kroky přes chodbu) zapomenu pro co jsem šla.

Filmovka pro mě byla důležitá hlavně kvůli figurkám z kolekce. Ta kolekce zahrnuje i mou Ženu, i Dalího a Mafina se Šmoulinkou, taky Adama, Strašáka a Janu, mě taky (ano, už jsem o nich mluvila, já jen nedokážu používat tak trochu neosobní označení mí kamarádi). Postupem času jsem zapadla do "bahna" a tobahno miluju. A teď se mi po něm stýská, konečně, protože jsem tři měsíce žila s pocitem, že se nic neděje, odejdu přece z UH a začne nový život, juch, juch. Jen jsem nějak pozapomněla, že v novém světě nebudou lidé, kteří mi rozumí, kteří chápou, co říkám, když mlčím. Já, milovník lidí, se jich najednou bojím. Nejradši bych zalezla do ulity a vyjadřovala se stejně jako ŠneG, schovaná za neprůhlednou skořepinou.

Nebudou tam...proto ta moje melancholie. Ač je Brno nádherné, neznám v něm místa, kam se chodí na kafe, kam na čaj, kam jen tak na pivo, nevím, ve kterém parku potkám lidi, kteří budou mít chuť zaházet si talířkem. Jak malé starosti, že?

Filmovka je od slova film. Mé nejčernější obavy, že nakonec neuvidím ani jeden (skrzevá ten proklatý déšť), se nenaplnily. Naštěstí. A tak jsem kromě Tří sezón v pekle, které už nepromítli, viděla snad všechny filmy, na které jsem chtěla jít a ještě několik navíc. Nebyl potěšen jen můj zrak, ale i sluch a to živou hudbou. Přišla ke mně čirou náhodou.

Ťápala jsem z Východu dolů do města po Schodech a procházela s Dalím parkem, kde stála stage a zrovna někdo hrál. Vylezli jsme na lavičku (vandalové, francouzskou holí nás zmydlit) a fascinovaně poslouchali (a pozorovali, proto ta lavička) nějakou skupinu. Co jsou zač jsme nevěděli...až pak program na internetu pomohl odhalit tuto záhadu: Please The Trees. Dovolila jsem si na ukázku vložit odkaz, ale musím říct, že naživo jsou mnohem lepší, prostě živí a taky báječní.

(varování: "tento text se bude hemžit superlativy")

Druhý večer, na projekce se chodilo nejdřív v devět, časněji ani nic nehráli, mi bylo opět souzeno stát na lavičce a poslouchat Něco. Mladá blonďatá excentrická bytost se zvláštně (pozitivní smysl slova) vlnila u kláves a zpívala...a já zírala. Ten večer nepršelo a i kdyby, nevnímala bych. Opět musel pomoci internet a mé osobě bylo dáno objevit Kill The Dandies. Jediným problém trvalejšího poslechu je obstarání jejich jediného! alba. Ale pro představu klip určitě postačí, je výborný.

Ještě něco k pivu, kofole, figurkám a mně. Ač jsem měla v plánu pád na dno, díky společnosti abstinujícího Dalího (ledviny, játra a maminka mu pravděpodobně blahořečí) jsem vypila jen dvě piva za celý pobyt v městě hříchů. Zbytek byly kofoly a hektolitry čaje. A největší dobrodružství celého pobytu?

Spadla na mě "dydžeryda" (didgeridoo). A od té doby jsem pravděpodobně už definitivně praštěná.

A teď filmy, vidíte, konečně jsem se k nim, ač mnoha oklikami, dostala. Pěkně popořádku:

Kawasakiho růže - nejsem filmový kritik, nejsem si jistá, jestli umím mluvit o filmech, ale něco říct musím! A tak to bude hlavně k pocitům, mým. Dobře, brečela jsem a už se za to nestydím. Ne, že by mě natolik dostal příběh, či výkony herců (obojí bylo super), ale jen jsem si uvědomila, co se dělo a že se to samé děje i teď (v trochu jiné podobě). Jen my to nevidíme, protože v tom žijeme. Krutý svět. A mimochodem, manžel mě pěkně medil, ale ne tak moc, jako umělec emigrant. Dejme tomu, že ho Antonín Kratochvíl hrál dobře, to klidně i mohl, ale rozhodně nemohl překonat můj odpor vůči němu jako reálné osobě. On je totiž Tonda Kratochvíl fotograf. Několikrát jsem jej zahlédla v různých dokumentech a jeho styl vyjadřování, póza a vystupování mě neskutečně štvaly. Jako člověka ho nemám ráda, to však neznamená, že nemám ráda jeho fotografie, ty jsou kvalitní...jen jejich autor by mohl být méně...uch, arogantní? (ale může to být jen můj dojem).

Zoufalci - film, na který jsme šli vlastně jen náhodou, díky za tuto náhodu. Uff, humor, ale hlavně život. (ne)Normální život, opravdu. Mozaika příběhů a zase jeden manžel, kterému jsem chtěla vyškrábat oči. Pokud mají filmy vzbuzovat emoce, tak tento svůj úkol splnil. Emocí jsem byla plná až po okraj. Nádhera.

Protektor - tento snímek jsem viděla už podruhé. Neubralo mu to na kráse, ale ani mu to na ní nepřidalo. Do paměti se mi vryl už při prvním shlédnutí. A postava fotografa... Absurdita momentek focených po celé Praze a jeho naivnídotaz: "vyspíš se se mnou" a stále stejná odpověď:"ne" Kouzlo těchto dialogů nedokážu přenést do slov, ale Žena ví.

Toto byly filmy, které jsem viděla pod širým nebem. Zbytek v jednom z bytů na Východě.

Mr.Nobody - diváky (kritiky) haněn i chválen, mnou milován. Trocha snovosti a absurdity jako v Nauce o snech. Náznak paralerních životů, které se začnou odvíjet po každém z našich rozhodnutí, kdy jsme měli na výběr z více cest. Ale nejlepší je:

"všichni jsme jen představou devítiletého chlapce"

Harry Potter a Kámen mudrců, Harry Potter a Princ dvojí krve - ano, četla jsem všechny díly a taky jsem všechny natočené díly viděla. Je legrační pustit si první a poslední film. Tolik rozdílů. A taky, u posledního filmu jsem se hodně smála. Hlavně scény, kdy je Ron opojen nápojem lásky a obdivuje měsíc. A jako třešinka na dortu je Harry po vypití elixíru štěstí:"a hlavně takové ty klepeta" Mno, tento film aspiruje na mnou udělovaný titul: "skvělý dabing" Kotek neKotek, Harry už asi nikdy nebude mít jiný hlas. Jen nevím, co by mi udělali skalní fanoušci kdybych se v kině řezala stejně jako před televizí.

A teď zbývá jen pohádka na dobrou noc:

Perinbaba - v originále (čili slovensky), úžasná melodie nedokážu ji přestat pískat, ostatně veškerá hudba v této rozprávce je krásná. Trochu strašidelná, moc hodná, hodně pohádková, po duši hladící. Ale nebýt okolností (je to tak, atmosféra okolo má vliv na zážitek z jakéhokoli filmu), možná bych k ní neměla tak vřelý vztah.

Jak si to tak po sobě čtu...no, o filmech jako takových jsem vám toho moc neřekla. A taky tak nějak automaticky počítám s tím, že jste je viděli. Jak pošetilé od osoby, která neviděla většinu z bijáků, o kterých se teď mluví. Ale zas na druhou stranu - neusnula jsem u Fitzcarralda a to je, soudím dle chrnících vedlesedících, docela výkon. Pravda, jim asi nepřikoval, jako mně, zrak k plátnu Klaus Kinski.

Toliko o Filmovce napsala:

vaše ovesná vločka, která nechala vločkovou kaši pohřbenou pod holubicemi na střeše Míru. Jsem jen jedna a za všechny činy si nesu zodpovědnost sama, bylo by bídné shazovat něco na chudinku kaši.

Jsem rozumná? Nejsem, jsem praštěná didgeridou.

Komentáře:

1 Kaunaz Isa | E-mail | Web | 8. srpna 2010 v 15:42 | Reagovat


Divní lidé (a jiné bytosti) se v Brně neztratí
2 Johanka | Web | 1. září 2010 v 21:07 | Reagovat


Divní lidé se přece neztratí nikde.
A za Perinbabu na závěr děkuji, toliko mrazení z dětství s sebou žádná jiná pohádka nenese.
3 Johanka | Web | 1. září 2010 v 21:08 | Reagovat


Hraješ na didgeridoo, nebo se jím jen necháváš mlátit?