Z Ostavýýý

... aneb Malá patriotka.

Milánkové, i když v projektu 365 se zdržuji někde na Hodech v Mikulčicích a u data 20.8.2011, dnes 3.9.2011 jsem v Ostravě, jak náležitým ječákem hlásí malá skřetka (rok a devět měsíců, pokud se nepletu), když se jí zeptám: "Kde bydlíš?" Na ostatní otázky odpovídá v normálních výškách hlasu.

Původní plán byl makat od prvního září jako šroubek. Bohužel se tak neděje. Vrty se nevrtí, a proto se vločka vrtí s malou Jojou v nekonečném kole Kola, kola mlýnského: "Bác." "Udelej bum!" A tak sebou vločka plácne do ležata a píďalka taky: "Tady Joja bum!" Nabírám zkušenosti...Jodide, neboj.

Obálku knihy Buch! vám popíšu na tisíc způsobů a pokaždé jinak. Taky vás přemluvím, abyste se šli vyčurat na nočník, protože s námi jde přece ten malý slon (co nevypadá jako slon, ale to není podstatné). A když nezabere slon, tak zabere ten kluk v záchodě, kterého mám na absolventském tričku z 9. třídy v kombinaci s "Panííí", což je obyčejná hajzlbabka, co se tváří jako učitelka, na témže tričku, ale vzadu. Prý už jsem z toho venku (tak praví ten "čurající" kluk), tak to nebudu rozmazávat ;-)

Písek mám opravdu všude, horší než to dítě ;-) Prosila jsem na pidi sítku půlku pískoviště, postavila hrad a nechala si ho zbourat. Též jsem blahořečila kovové bábovičky, co jsme měly s Pájou po mamce na "našem" pískovišti, protože TY se vykleply vždycky, aspoň pokud mi paměť slouží. Trilionkrát jsem si zahrabala ruky do písku a totéž učinala packám Jojiným.

Dále jsem se několikrát postříkala repelentem. Bez výsledku. Jsem jako měsíc...samý kráter. Neměla bych se drbat, ale drbu se. Drbeme se všichni. Jen Fanouš je v klidu (má kožich), dokud není Joja nablízku...protože je to ranařka. Ale Fanouš je charakter a ještě netasil drápy. Vážně borec, bez spodních zubů, který má můj obdiv.

Můj obdiv mají také všechny maminky a matky. Joja má, zdá se, období vzdoru cáklé rostoucími stoličkami. Univerzální odpověď je: "Ne!" Často s přídavkem řevu. Situaci komplikuje fakt, že se učí na nočník a maminka je v očekávání dalšího sviště. Mno a "Máma" neztrácí nervy, je neustále schopna vysvětlovat, vyjednávat, nezvyšuje hlas a má spoustu fíglů, jak dosáhnout svého. A o ty fígle jde především.

A tak se chleba se sýrem na vojáčky podává jen po jednom kousku a to až tehdy, když dítko zblajzne i chleba z předešlého kousku. Lízátko se dostane, až se sní oběd. Na odrážedle se bude jezdit, až se obují papuče. Pozitivní motivace je důležitá nejen u štěňat, ale i u lidí. (Cha, jsem na sebe hrdá, podobnost lidských mláďat s těmi psími, která je naprosto zjevná, jsem zmínila až po xy odstavcích.)

Na celé věci je nejlepší knihomilství mé milé kmotřenky. Joja čte hned ráno po probuzení. Přijde do kuchyně, vyhrabe si z poličky knihu, vezme mě za ruku, usadí na koberec, sedne si na klín a řekne: "číst". Čte si u jídla, sni toho pak mnohem víc a s mnohem menší námahou usměrňovatele krmení. Čte si i na nočníku, protože přece nebude čučet do zdi. Je jí čteno před spaním, čteme v pauze mezi děláním bince z plastelíny a demolováním pískoviště.

Čtení je komentování obrázků v knize. Dotazy: "Co je to?" "Kde je to?" "Kdo je to?" a samozřejmě odpovědi. Čtení je nádhera, i když čtete Polámal se mraveneček už půl hodiny.

"Posím, posím...velké houp."

"Jo, i toho zatraceného Lehára čtu. Neb mi záleží na budoucnosti."

"A proto budu svým dětem číst."

Komentáře:

1 Hospodynka | Web | 4. září 2011 v 6:35 | Reagovat

Výchova čtenáře od nejútlejšího věku se mi líbí.

2 Kaunaz Isa | Web | 4. září 2011 v 21:47 | Reagovat

Jen Jodid neví, zda být potěšen či poděšen