Stalo se dne onoho

... aneb Jaké bylo 9. září roku 2011?

Ne, nestačí mi, že meškám projekt 365, já se ještě dobrovolně vrhnu do akce "S foťákem 24 hodin života ovesné vločky." Nevymyslela jsem si to sama. Viníky, tedy spíše vinice, naleznete zde a zde a taky tady.

Původně jsem chtěla zvěčnit den plný akce a napětí, jenže jsem ráno zapomněla hodit na krk foťák, když jsem běžela zachraňovat dítko na parapetu sedící. Stará známá pravda, že nahoru to jde lépe než dolů. Maminka malé horolezkyně stála namydlená ve vaně, z pokoje, kde mělo klidně spát dítko, se ozývalo volání: "mamoo, pomooc" a vločka si oblékala tričko v běhu na schodech.

Mno a tak jsem se zpoza hledáčku dívala na svět v den úplně obyčejný. Odpovídá tomu i množství fotek. To je nízké i kvůli mé profesionální deformaci, vadí mi vysoký počet "nicneříkajících fotografií". Pro příště si dávám závazek: "Ne na kvalitu, ale na kvantitu hleď!" (Všeho však s mírou.)

Den rekonvalescentky po šavlovém tanci předchozích dní. Jen připomenu, že září netrávím ani doma v H., ani doma v Brně. Pobývám v Ostravě u tety a strýčinečka, s mou kmotřenkou Jojou.

Sedm hodin ráno: "píp, píp" vločka natahuje ruku po mobilu: "Ech? Co mi kdo chce?!" "Břinkocink, šplouch," sklenička se kácí k zemi. První gratulace k svátku.

O dvě hodiny a tři zapípání později: "píp, píp." "Á, maminka." Čas se vykopat z pelechu. Z přízemí vyjí zavilí šakali: "mááámo, kde Daninka?" Vločka: "Jodide, Jodide…vstávej, je čas…humpfhuch." Dobrá, ještě není ten pravý čas vstávat.

Den nemůže existovat bez černého čaje louhovaného v hrncích o objemu půl litru. Na dochucení nezáleží, důležitá je čerň. Již brzy budou prázdné hrnky plné životodárné tekutiny.

Prostá krmě pro dívku, která předchozí noci potupně vrhla a předchozího dne žila o jednom rohlíku, jehož půlku stejně "vrátila". Snídaně o jedenácté hodině, tomu říkám prázdniny.

Jak jsem zjistila už brzy ráno, mám svátek. Julinka mi s nadšením gratulovala jen do chvíle, kdy zjistila, že "tutenky" nemůže "ozbalit" hned. To ještě nevěděla, že sušenky si u ní ani neškrtnou, neb je v nich čekuláda. U mě si škrtly až následující den.

Čtu si novou knížku o slonech. Julinka pobíhá venku. Organizace oběda se neúčastním, výrazné vůně mi nedělají dobře. (Nerada, opravdu nerada zvracím.)

Čteme si o Makové panence. Jsem mistryní ve vymýšlení nových příběhů na stále stejné obrázky. Touto činností trávím zbytek času do oběda.

Někdo něco říkal o tom, jak mu ostatní dělají chutě na obědových fotkách. Zde delikatesa. Těstoviny se šunkou. Veskrze nezávadné jídlo.

Pohroma dne. Měli byste vědět, že CocaCola mi nechutná. Takže jsem ji opravdu pila jako medicínu na bolavé břicho. Blééé.

Odpoledne jsem sebrala veškeré síly a uvázala si na hlavu šátek. (Argumenty o nafoukání do uší vyvracím vědeckými fakty, ale…co když.)

Vzhůru na zahradu. Ať žije běhání mezi komáry a vosami na hruškách. "Chyťte toho paviána než…"

Dobrá, nějaké vzrůšo dnes přeci jen bude. Zahrabat ruce do písku. Vyhrabat je. Zahrabat. Vyhrabat. Zahrabat. Vyhrabat. Zahrabat. Vyhrabat. Zahrabat. Vyhrabat.

Po nornických pracích jsem byla povýšena na vrchní houpačku. Vysoko, vysoko se houpe Joja a mé svaly na rukou jsou vyrýsovanější a vyrýsovanější. Líp by je ani průmyslovák nenarýsoval.

A jak se baví ostatní? Staví hrady vědeckou metodou. (Ani slovo o tom, že jsem stavěla taky, jsem přece veliká a rozumná.)

Tak a toto je podobenství a o chodu světa. Vy se s tím stavíte a někdo jiný vám to zbourá. Co je lepší? Dívat se, jak vám bourají "hrady a zámky" před očima, nebo mít pocit nenaplněnosti, protože jste sami nic nepostavili? (Jak odporné asociace vedou od obrázku nevinného dítěte.)

Sezení na schodech. "Daninka tam. Joja tady." Vyřešeno, hotovo dvacet. A teď: "Rozbije si tu palici, nebo ne?"

Nerozbije. Přijela návštěva a byla milostivě usazena na stejný schod jako jeho majitelka Joja. Konečně jsem si pořádně vychutnala větu: "Toto je můj přítel Jodid." (Samozřejmě, že jsem řekla jeho občanské jméno.)

Večerní zábava. Už jste někdy zkoušeli bublifukovat a zároveň fotit? Nelze.

Cvičení mozku zvané: "Ohřej si večeři." Tato mikrovlna by potrápila i členy Mensy.

Zátiší u postele. Možná vám podle fotek připadá, že se vůbec nemyju a neudržuju v estetickém stavu. Opravdu vám to tak jen připadá. Češu se každé ráno i večer, jenže těch pár tahů hřebenem mi a fotku nestojí. A co se koupele týče…mlha přede mnou, mlha za mnou.

Pohádka na dobrou noc. Vím, vím, jsem opožděná, spousta z vás má "Gilmorky" za sebou minimálně 2x. Já holt začínám. Poslední fotka dne vznikla v 23:13. "Brou noc."

Dodatek…den končil až druhý den, protože jsem byla z toho všeho kofeinu a cukru v "kůkakole" tak sjetá, že jsem neustále mluvila a mluvila a mluvila. Taky rýpala do skorospícího Jodida a vůbec byla příšerně otravná.