Žjóó, móře

...tak mi to téma týdne dneska padlo do noty. Před chvilkou jsem odeslala mamince mejl, že k moři prostě p-o-t-ř-e-b-u-j-u (berte to prosím s nadhledem, zas tak akutní potřeba to není, ale stejně) Dívala jsem se totiž na fotky našich druháků z jejich výletu do Řecka a furt nic, furt žádná závist, žádné nutkání vypravit se tam, ale pak!

Pak jsem ho spatřila. Byl to olivovník a já najednou zatoužila po moři. A tak moc mě to rozhodilo, že jsem napsala mamince mejl (což jsem neudělala tak tisíc let) a teď teda smolím tento článek :-) nezatoužila jsem po jen tak nějakém moři, já zatoužila po Egejském moři, přesně po tom, které omývá břehy země zmítané finanční krizí, břehy mého (je krásné být majetnická) Řecka. A ne jen po něm. 

K moři patří pobřeží a pláže a k těm plážím patří nábřeží s malými obchůdky a taky přístavní mola a domečky. Bílé domky s modrými okenicemi. A před těmi domky, na terase porostlé něčím popínavým, sedí staří muži a spravují sítě nebo hrají podivnou řeckou stolní hru (jsou v tom zamíchané kameny a kostky, možná). Šedivé vlasy, plnovousy, vrásčité tváře a dýmky. Vyhrnuté rukávy od košilí a snědé mozolnaté ruce. To není sen. Opravdu jsem je viděla, před rokem, před dvěma?

Kdy jsem to naposled slyšela šplouchat moře o řecké břehy? Kdy jsem se naposled nemohla dočichat, načichat...dosytosti načichat :-) vůně gyrosu? Kdy jsem naposled fascinovaně pozorovala čerstvé ryby mezi ledovou tříští na pultě krámku v uzounké uličce? To byla vůně, miluji vůni čerstvých ryb a ten pohled na ně. Přidejte k tomu kouzlo starého pána co je prodával a zůstane tam stát půl hodiny stejně jako já. Připadá mi jakoby to bylo před miliónem let. A ony to nejsou ani mizerné dva roky.

Mezitím jsem sice na chvíli (čtvrt hodiny) smočila (nejdříve palec a pak zbytek) tělo v moři a ne ledajakém. Samotný oceán to byl... a dokonce Atlantický! Ale přiznejme si to, ledový Atlantik není Egejské moře. A kebab z francouzského Kebab bistra není řecký gyros. A navíc...dvě hodiny nejsou týden a taky...mokrá podprsenka nemůže být mokrýma plavkama, které se vyslečou a usuší na šňůře u bungalovu.

Mokrou podprsenku v galerii neusušíš!!! A v batohu už vůbec ne.

Berte to jako jediné ponaučení do života, které můžu světu dát :-)

A tak si toužím po moři, představuju si tu modrou, slyším racky křičet (=trávu růst) a taky mám písek v batohu a ježka v patě. Za obzorem hledám plachetnice...a čichám si k mikině, protože mi M řekl, že voní jako moře. Snad znáte tu vůni...usazuje se na oblečení, na plátěném klobouku. Je to esence z mořské vody, písku, opalovacího krému a slunce. A já ji m-i-l-u-j-u stejně jako moře...hluboké, nekonečné, nepředvídatelné...nádherné.

"V jedné mořské pustině ztroskotal parník v hlubině, jenom tři malé citrónky zůstaly na hladině."