...bez práva na postěžování si. Aneb těžký úděl jedničkáře. Ano, příznávám se! Mám jedničky. Ano! Ve čtvrťáku o pololetí samé jedničky! Jo...poďte po mně hodit kamenem, no šup! Odsuďte mě...čekám a jen vás varuju, nebudete první, tak buďte, prosím, aspoň originální.
A proč si zase stěžuju, že? Protože si nemůžu spolu s ostatními "milovanými" (někdy více, někdy méně, to zrovna teď) spolužáky postěžovat na to, jak neumím angličtinu, jak se bojím písemky z dějin a na to, že maturita bude fuška. Nemám nárok, prostě nemám nárok: "víš co, ty si chytrá, si nestěžuj"nebo "máš samé jedničky, tak drž hubu" nebo taky: "D. nehroť to jako, ty to vždycky hrotíš a pak máš za jedna."
Jako kdybych neměla nárok na to být člověkem a mít strach jen proto že mám jedničky...nejsou zadarmo, učím se....oooo přitěžující okolnost, že? U mládeže je učení se přitěžující okolností. Být chytrý (jak relativní pojem) je taky špatně, mít touhu po dobré známce a nespokojit se s trojkou? Taky špatně....
Rozčílila jsem se...až se uklidním budu chtít tento článek smazat, ale neudělám to. Pomníček jedničkáře, pomníček usoužené mysli.
"na nirvánu, na Olymp, na nebe nevěřím"
Žádné komentáře:
Okomentovat
V mezích slušnosti a když kritika, tak věcná, adresovaná, konkrétní a konstruktivní :-)