O Prášícím Baronovi

...a jiných zážitcích pražských.

Někde za sedmero horami a devatero řekami existuje Nadace Děti-kultura-sport. A ta se rozhodla, že dětičky ze středních a jiných škol vyveze za dvacetikorunu až do Prahy, na ten slavný muzikál o Baronu Prášilovi, což je ten velký "hit" sezóny.

V městě UH se sbalili Umprumáci. To ráno bylo těžké, hodně těžké. Neb večer předtím byl veselý, hodně veselý, hodně voněl pivem a kouřem z cigaret...dlouho do rána ten večer trval. I sedli studenti do autobusu v deset ráno a vyrazili ku Praze. Obavy, že se někteří účastnicí pozvrací, se naštěstí nenaplnily (jinak by následovala řetězová reakce...). V autobuse bylo ticho jako v kostele. Všichni spali, všichni víme proč ;-)

Šofér byl zkušený "pirát" silnic a tak bez nehod až do Prahy dojel. Vysadil zívající študenty někde poblíž Pražského hradu a uháněl k parkovišti. A neb do Prahy dojeli zástupci školy umělecké, nebyl by to pravý výlet bez návštěvy nějaké té výstavy. První kroky mířily do Jízdárny Pražského hradu, kde touto dobou vystavuje pan Dokoupil, abstraktní to malíř.

Namlsala jsem se tam do alelůja. Barvy, dobrá nálada z obrazů jen sršela, neotřelé nápady a techniky, např. malba kouřem svíčky, mýdlové bubliny s akrylem na plátně nebo taky! A to se mi moc líbilo. Film, celý (všechna filmová políčka včetně titulků), vyskládaný na plátno. Velikost obrazu se odvíjela od délky filmu. Zdálky jen abstraktní barvy, zblízka postavičky (minimálně necudné až erotické). Nahoře v patře promítání o autorovi. Sympatický pán, co nedokáže žít jen na jednom místě.

Pak náš zástup vykročil směr Městská knihovna, teda hlavně galerie k ní přilehlá. Zde vystavoval další malíř abstrakce, pan Sýkora. Předesílám, že čísla jsou pro mne ztělesněním zla. Tímto je můj názor na Sýkorovu tvorbu silně ovlivněn. Obrazy komplikované, silně matematické, uspořádání výstavy nešikovné a navíc! Pán v šatně byl nepříjemný jak šmirglpapír, což je dost špatný začátek. Pan Sýkora ke své práci využívá matematické výpočty, jako jeden z prvních v ČR měl počítač, na kterém tvořil právě tato číselná harakiri. S jeho filosofií nesouhlasím a ač on sám ve svých dílech vidí přírodu, já ji tam nejenže nevidím, ale ani necítím.

Po vyběhnutí z galerie se ocitám vedle vstupu do Městské knihovny, dětského oddělení. V hlavě mi zavíří zcela náhodně myšlenka: "nepracuje tady náhodou ET " Že bych aspoň nakoukla? Radši ne, děti by se mne mohly leknout. S touto myšlenkou a Janičkou po boku zamířím do antikvariátu, kde mlsně nahlížím do knížek z fotoedice nakladatelství Torst. (Kdybych tam šla, opravdu bych ET potkala, ale to se dovídám až když v neděli večer usedám k počítači :-) )

A neb už máme rozchod a já nemám kultury dost, rozhodnu se jít na výstavu Herberta Tobiase, německého fotografa a rebela. Autora uznávaných módních fotografií, ale i erotických snímků homosexuálů. Jenže ouha, naše milovaná škola byla po zpřísnění pravidel Ministerstvem školství vyškrknuta ze seznamu zajišťujícího větší slevu. Chudá študentka po kapsách lovila drobáky, ale sedmdesát korun nevylovila. Celá nešťastná zamířila aspoň na VŠUPku obmrknout výstavu typografie jednoho grafika (umělci odpusťte, jméno jsem zapomněla a na gůglení nemám sil).

Dále pak zamířily kroky žen k Václaváku. Mám dezorientační smysl, proto jsem stojíc za Václavovým a koňovým zadkem volala mamince, kudy že to mám jít ke Světozoru. Kupodivu jsem trefila bez nehod a i přes tu ukrutnou zimu venku jsem si dala míchaný ovocný salát a zmrzlinu. Teď za to pykám neb mě bolí v krku jako hrom.

Kousek za Světozorem, za malou zatáčkou, nachází se krámek s oblečením pro lidi jako já. Samé barvy, postavičky a blbůstky. Jmenuje se Krakatau. V kapse mě hřály dvě stokoruny od sestry k narozeninám. Po té, co jsem vybaletila z obchodu mě v kapse stokoruny nehřály, za to na tváři mi hrál spokojený úsměv a v batohu se červenalo nové tričko (se žirafou, heč ;-) )

Dlouhý článek, že? Ještě vydržte...konec je nadohled. Anebo není. O Prášícím baronovi to bude dlouhé povídání. Tak radši až zítra, ať vás ta písmenka neunudí.