Dezorient (to jako já) díky Janičce přece jen dorazil k divadlu Hybernia a zaplul dovnitř, netuše, co přinesou chvíle příští. Fronta k šatně vystána, fronta k záchodu taky. Zde jsem odvrátila od jedné paní možnou trapnou situaci, kdy si nepovšimla sukně zastrčené na zádech za pas. Děkovala mi tak, že ty zelené kalhoty, co jsem měla na sobě, málem zčervenaly :-) (něco tu smrdí! ano...samochvála to je).
Po usednutí na sedačky, zdroj pozdějšího utrpení těla, se v sále setmělo. Začala hrát hudba, konal se ples a na pódium místo slibovaného příletu slaňoval po provaze chlápek v červeném kabátě, sice na dělové kouli, ale slaňoval...neletěl. Odchod ze zmíněného plesu byl taktéž vzrušující. Baron Prášil (ano ten chlap v červeném kabátě) se odvznášel nad pódium na kuří noze se sedátkem.
Následovalo několik scén a projekcí a milý baron vypráví o tom jelenovi, co mu střelil pecky od třešní doprostřed čela. Dobře, nevypráví, baron zpívá a mezitím se ze zákulisí vynoří srny či snad laně to měly být. Smějeme se. Zbytek sálu ani nedutá. Laně jsou podobny masopustním maskám koňů a konají podivuhodné taneční kreace kolem barona.
Nebudu psát o celém ději, v podstatě si jej už nepamatuji (jsem za to vděčna), jen ještě načrtnu pár situací co se mi vypálily na sítnici.
Vcelku mě potěšila taneční scéna s třpytivýma kostýmama, kdy nad možným ziskem jásal správce Penzionu u Prášila. Hudba nebyla zlá, taneční kreace a zpěv neurazily. Jen jim nějak neladilo při stepovém čísle klapání z reproduktorů k ťukání nohou o zem. K tomu zpěvu a hudbě... po celé představení bylo obojí hooodně hlasité, a to i pro mne, osobu na jedno ucho špatně slyšící.
O přestávce jsem protáhla ztuhlé nohy a postěžovala si, jak že jsem to rozlámaná...nebyla jsem jediná. S profesorkama jsme diskutovali o kvalitě muzikálu a ony nám sdělily, že když na tom stejném představení byly minulý týden s druhákama, těsně po premiéře, celé divadlo tleskalo ve stoje. Jen naši studenti seděli... :-)
Druhou část programu zahajuje baron Prášil slovy: "kdeže jsem to skončil" a v tom Janička (doufám, že ti nevadí, že jsem tě jmenovala :-) ) vedle mne pčíkne tak silně, že to jde slyšet po celém divadle. Nedotknutelnost představení byla narušena. Propuká smích. Snad díky tomu se mi zdá druhá část lepší. Ikdyž je to pořád, aspoň pro mne, kýč na entou. Milostných a romantických scén se děsím. Psychodelické projekce na pozadí jim dodávaly zhulený nádech.
Nakonec baron Prášil umírá. Děkovačka a píseň o králi tuláků, kterou si zpívám ještě před divadlem. Mně z naprosto neznámých důvodů. Potlesk ve stoje se nekonal. Fronta k šatnám obrovská. Při počítání jsem rozhodnuta projít "bránou" ( dvě profesorky naproti sobě počítají přeživší) ještě jednou se slovy: "to bylo, fajn, mně se to líííbilo, jdu eště raz" Jana mě zadrží a sdělí mi ať se chovám přiměřeně svému věku :-D
Na předchozím příkladu jasně vidíte, jak negativní vliv na mne představení mělo. Z jindy slušné studentky se stává blázen, co má chuť vybuřovat. Pokud s mým kritickým názorem nesouhlasíte, vypište se dole v komentářích. Docela mě to zajímá. Jen prosím, žádná sprostá slova.
A to je vše, dády dády dáá
...
Žádné komentáře:
Okomentovat
V mezích slušnosti a když kritika, tak věcná, adresovaná, konkrétní a konstruktivní :-)