127. den

Taková příjemná podzimní sobota. Ranní rozcvička v mém pojetí vypadá tak, že přeskáču pár výkopů, přeběhnu nějakou tu lávku přes jámy v zemi a dosprintuju na šalinu směr práce. Do knihovny tak přicházím rozehřátá na provozní teplotu a první dvě hodiny nemrznu. A pak už se dopuju čajem z termosky. 

Líbí se mi, že o přestávku není ochuzen ani vůz.

126. den

Pátky patří škole. A díky tomu, že začínám až v jedenáct (což kompenzuje konec před šestou), můžu dopoledne věnovat domácím pracím. Sobota, den úklidu, padla, když jsem začala pracovat u strýčka Donalda a Jodid rozjel rytmus denní směna, noční směna. A tak peru, když můžu, žehlím, až nastane čas a ponožky jsem naučila skládat Jodida.

Barevné listí na stromě v zahradě mi dělá radost.

Jak jsem se vdávala

Vesele. Tolik obav jsme s Jodidem měli, tolik černých scénářů si načtrli, abychom na ně byli psychicky připravení, tolik nouzových plánů bylo vypracováno a ono se nepokaňkalo vůbec nic.

Povzdech šatního mola

Tak jsem si dnes procházela složku společných fotek s Jodidem nastřádaných za těch pět let blízkého žití. Vzpomínky na hezké časy se prohlížení zúčastnily, ale na povrch vyplavalo i poznání, že jsem ztratila styl.

Stále vdaná a stále studentka

O to druhé jsem měla větší obavy než o to první. Obavy o velikosti Brna, které se projevovaly strachem z takových vymožeností jako je internet a e-maily obzvlášť.