Vánoce s knihou

Tak by se daly definovat vánoční svátky v naší rodině. Pohoda, klid, čaj a knihy, spousta knih. K neodmyslitelným součástem vánočního úklidu u nás patří dělání volného místa v knihovničce. Víme proč.

Naši čest v oblasti jiného pohybu než je listování stránkami zachraňuje tatínek s Cho, kteří už od prvního dne páně otcovy dovolené (5. prosinec) vyráželi na deseti až patnácti kilometrové okruhy kolem dědiny. Nicméně pak oba zalehli k topení a zatímco Chobot spal, tatínek si četl. Ehm, v Kindlu. Já střídám Kindle a papírové knihy, ostatek rodiny je věren tradici a na e-booky zvysoka kašle.

Pokud si myslíte, že k napsání tohoto článku mě vedla nějaká vyšší myšlenka, nedej bohové idea, tak se pletete. Chci se pochlubit tím, co jsem zvládla během dvou dnů následujících po dni štědrém přečíst. Ha, už vás slyším, pochybovače o tom, zda se vůbec vyplatí mi nějakou literaturu dávat, když ji konzumuji jak chlebíčka v Jednotě, ale věřte, že smysl to má. S knihami se mazlím, knihami se kochám i poté, co jejich obsah znám zpaměti. O knihách přemýšlím, do knih si tisknu své Ex libris. Mám je ráda.

První knižní vlaštovka přiletěla při štědření s přáteli v Brně. Můj vyděšený výraz na fotografii způsobily obavy o Andělu, kterou držel v rukou Jodid, rozhodně ne kniha jíž se chlubím. Z té jsem měla upřímnou radost. A to i po přečtení, i když tady byly jisté výhrady k příliš rychle odflinknutému konci a nedotaženostem. Na kladném přijetí měly podíl hlavně fotografie, které atmosféru opravdu dobře dokreslovaly. A trefily se do mé záliby, kdy vymýšlím příběhy ke starým fotkám v šuplíku.

Ovesná vločka
a
Sirotčinec slečny Peregrinové pro  podivné děti

Nu a pak už následovaly radostné Vánoce v rodině knihomola a knihomolek. Popravdě čekám na okamžik, kdy začne číst i Changová. Mám v zásobě pár titulů, které by jí pomohly najít cestu k literatuře. Začala bych klasikou: Dášeňka čili život štěněte a pokračovala třeba Malinkatým kreténem. Tímto apeluji na spisovatel v řadách čtenářů tohoto článku, aby věnovali příští psí román rase belgického ovčáka malinois. Dívčí hrdinka výhodou.

Jako první z vánoční várky literatury jsem hned po rozbalování dárků zlikvidovala své oblíbené komiksy. Čtyřlístek je mou láskou, obzvlášť ty starší díly, ale ani novým příběhům se nebráním. Zatímco jsem zobala linecké, mé oči kmitaly po Pokladu Aztéků, Zrádné savaně a ve Hvězdných příbězích Čtyřlístku. Načež se knihy vydaly na své putovní kolečko. Kniha u nás není darem pro jediného člověka. Smlsneme si na ní všichni. (Pokud to není tajné, napište, jak je tomu u vás ;-) ) 

Ještě než jsem šla spát, musela jsem si přečíst knihu, kterou mi věnovala maminka. Kdysi dávno ji dostala ona, když byla malá a bála se tmy. Já se tmy bojím nejvíc, když jdu brzy ráno na autobus a světla divně bzučí a kolem je mlha. Mít tak s sebou psa z knihy Tmo, kdo tam v tobě je? byla bych o dost klidnější. Krásně ilustrované dílko a moc hezký příběh o holčičce, která se tmy nakonec přestala bát.

Na Boží hod ráno jsem se dala do čtení nejvíce šahací knihy: Divňáci z Ňjůjorku od Petra Nikla. Její přebal je totiž z tak krásně strukturovaného materiálu, že neodolá snad nikdo. Už se těším do Brna na jeho výstavu, která probíhá ve Wannieck gallery. Niklovu tvorbu jsem si oblíbila kdysi dávno ve Zlíně. (Nevím, kdy přesně, ale vím, že tehdy jsem chodila s grafikem eM. a výstavy byly naší oblíbenou destinací.) Potkali jsme se s ním, když připravoval výstavu své maminky. Překvapilo mne, jak dívčí má hlas, i to, že je o hlavu menší než já. To mu ale nic neubírá na velikosti talentu, se kterým hýří na všechny strany, nejen ty literární.

Jako odpolední četbu k čaji a čajovému pečivu jsem si vybrala sbírku poezie od Pavla Šruta, po které jsem dlouho toužila: Nejkrásnější bývají na útěku. Milostná i nemilostná poezie, to je moje. Docela si potrpím i na vzhled knih a Paseka v tomto nezklamala. Kvalitní papír i obálka, radost číst. 

Na dlouhé odpoledne jsem si zarezervovala Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové. Poněkud bichle, čehož jsem litovala okolo půlnoci, kdy by má mysl četla a četla, ale oči už padaly a podvědomí říkalo, ať neblbnu, že se mi v noci budou zdát strašidelné sny. Přiznávám, nedala jsem to na jeden zátah, ještě jsem si početla, když jsem jela s Jodidem do Brna. Kniha ve mně zanechala hodně silný dojem. I teď o ní chvílemi přemýšlím a říkám si, že se v létě na Žítkovou vydám aspoň podívat. 

Nu a ze všeho toho čtení mě pomalu pobolívala hřbetní ploutev, ale i na to Ježíšek myslel a nadělil mi populárně mučicí knihu Záda, která cvičí, nebolí... tak uvidíme. Zatím to vypadá tak, že záda, která pracují, bolí i přes to, že cvičí. Už abych se zase hrbila nad skripty a ne nad pásem s rozbuškama.

Pokud jste dočetli až sem a máte chvilku, klidně se v komentářích pochlubte svými vánočními úlovky. Ať mám co hledat v knihovně ;-)