Berličky mé paměti

Byly doby, kdy jsem si strašně moc chtěla psát deník. Většinou to bylo pod vlivem dívčí literatury, jmenovitě Princezniných deníků (wiki). Pokud hledáte kvalitní kompenzaci za Lenku Lanzovou v knihovničce vaší dcery, můžu sérii Meg Cabotové jen doporučit. Začínalo to slibně. Koupila jsem si krásný sešit v pevné vazbě a na první stranu se podepsala. 

Pak jsem dlouho a usilovně přemýšlela, jak celý deník pojmout, jaký by měl koncept a myšlenku. Zda jen tak halabala poznámky, nebo ucelené vyprávění zážitků s ilustracemi. Případně, kdy a jak si jej psát? Nosit si ho každý den při sobě, nebo si večer uvařit čaj a smolit deník za svitu baterky? Ve chvíli, kdy jsem na své otázky našla více či méně uspokojující odpovědi, jsem poctivě zapisovala týden či dva a pak už to byly jen větičky: "Milý deníčku, promiň, že nepíšu, ale když já..." případně šeptané výkřiky typu: "Milý deníčku, ještě to nikdo neví, ale já asi miluju..." Přiznejme si, že z takových útržků toho o dějinách svého života moc neodhalím, krom toho, že jsem dobře udělala, když jsem se nakonec z lásky k XY vyléčila, neb je to teď Pan Hovado.

Jenže se mi často stává, že někdo řekne "Pamatuješ na...?" a já marně v hlavě lovím, na co si to mám  krucinál pamatovat. A je mi v tu chvíli opravdu těžce, neb ta událost vypadá, že byla zapamatování hodná a já jsem ji zjevně dostatečně neocenila tím, že mi vypadla a tím dotyčnému příšerně ubližuji. Dlouho jsem si myslela, že je to opravdu mou neúctou k zážitkům a tak jsem si zkoušela při výjimečných situacích, o nichž by si se mnou někdo mohl chtít za deset let vyprávět, opakovat mantru "pamatuj si, pamatuj si, pamatuj si". Možná, kdybych to říkala v tibetštině, dosáhla bych větších úspěchů. Teď už se pomalu smiřuji s tím, že nejsem slon a pamatuji si jen zcela unikátní situace a to ještě ne konkrétní událost, ale pocity, vůně a nálady.

Docela hrozný život, když si nic nepamatuji, že? Naštěstí to není tak úplně pravda. (Znáte to, autorská licence na přehánění.) Vynález fotografie pravidelně zachraňuje mou čest. Jako nedávno, když se mě maminka ptala, co jsem dostala k dvacetinám. (Aby odhadla přiměřený dar pro Painku.) Paměť držela ústa, deníček si nevedu, na blogu jsem se asi taky nechlubila, co teď? Fotoarchiv. Stačilo se obrátit na externí disk a dohrabat se k březnu 2011 a mrknout se do složky Narozeniny. Jen jsem se podívala na společnou fotku mě a mé sestry, byla jsem v obraze: "Dostala jsem hodinkyyy!"

A tak to mám pořád. Když jsem teď přemýšlela, co bych sesmolila na blog, napadlo mě, že bych mohla zrekapitulovat poslední výraznější události roku 2012. Abych vůbec zjistila, které to byly, musel naskočit Zoner. Sláva mu a mé Andělce (Canon EOS 400D).

16. března 2012
Co zůstalo po únorových demonstracích, jichž jsem byla součástí.

PS: S tím deníkem vlastně trochu kecám, poslední rok až dva ho zaskakuje diář, do kterého si poznamenávám spoustu povinností, událostí a taky prkotinek a legrácek. Některé i zpětně, a tak vím, že 3. února 2012 jsem byla s Jodidem v Podnebí na karamelové čokoládě a 14. února 2012 jsem témuž chlapci do krve rozškrábla koleno. Neptejte se, proč jsem považovala tento fakt za zaznamenání hodný.

Rozloučím se citátem, který byl nalezen na zadní straně mého diáře:

"Láska je výživa pro duši, pro tělo je to dieta." 

(Hector Berlioz)