Trocha keců okolo

Milánkové...opravdu vás nechci zanedbávat, opravdu ne, ale okolnosti mne nutí chodit jenom kolem blogu a ne v něm. Už jsem měla našlápnuto, jak jste si jistě všimli, Bublifuk se zase rozkecal a já si malovala, jak mezi každého Bublifuka dodám alespoň dva články, jenže plány jsou plány a realita je věcí druhou.

Částečně za to může škola, ač je teprve začátek semestru. Touto dobou jsem se loni flákala nehorázným způsobem. Nyní jsem spáchala už dva referáty, z toho mi jeden byl třikrát vrácen k přepracování a teď jen trnu, zda nebude nějakou blbou náhodou zkritizován ještě programem "Jako vejce vejci", což by mne úplně dorazilo, neb jsem se s ním opravdu dřela jako mezek.

V tuto chvíli pracuji na seminárce, rozpracovávám druhou a rozjíždím dialektologický výzkum. K tomu si přidejte četbu povinné literatury, kdy musím na každý týden přečíst minimálně dvě knihy (a nejsou to jen tenké sbírky poezie) a k tomu jednu teoretickou studii a z ní udělat resumé. K tomu si přimíchejte povinnou docházku na semináře, kterých mám letos požehnaně a spatříte vločku s kruhy pod očima, jak ve dvě ráno lomí rukama nad klávesnicí.

"Blýská se však na lepší časy."

"Že za kopci hřmí i ty horší ignoruji."

Mno a teď k tomu, proč je Bublifuk bez společnosti fotek. Fotím, nezapomněla jsem a stále projektuji 365. Jenže k těm pár písmenkům je třeba chuť popisovat, co se děje a ono se neděje v posledním týdnu nic extrémně veselého. Možná, že dopíšu dokonce i tu neveselou úvahu, která mi straší v počítači. Umřel mi děda. Ač nevlastní a málo vídaný pro velkou vzdálenost mezi H. a H., přeci jen děda, který s babičkou byl ještě před tím, než jsem já poprvé zařvala na svět.

Od léta děda ležel po mrtvici v Hradci a později v Chrudimi. Minulou sobotu (8.10.2011) zemřel po třech měsících nevědění o světě. Paradoxně jsem však nejvíc trpěla pohledem na babičku. Dědovi je teď dobře, alespoň z pohledu těch, kteří zůstali tady a vidí jeho ženu (slovo družka se mi protiví). Nejhorší je, že s ní nemůžeme být. Ten den před pohřbem a ty dva po něm byly tak málo. Všichni jsme daleko a máme povinnosti, které nejdou odložit (zajišťování rodiny chozením do práce, zajišťování vlastní budoucnosti chozením do školy)...

A proto přeladím na jinou notu. Ta věc, o které radši nemluvím, ale má co do činění se získáváním mluvených informací přímou cestou, se po anabázi, která s přestávkami trvala od květnové operace až do října...se uklidnila.

"Najděte ten největší buk a mlaťte do něj kloubama, až budou třísky lítat."

"Budu vám neskonale vděčná."

Komentáře:

1 Sikar | Web | 18. října 2011 v 19:32 | Reagovat

čas je mrcha. já teď kdeco nestíhám kvůli dědictví.

škoda jen, že já nic nedědím (nebo spíše naštěstí, kdybych dědil dluhy)