Srážky s realitou

... aneb První hlava, až pak nohy.

Ehm, ta analogie s porodem mne napadla až ve chvíli, kdy jsem "aneb" dopsala. Ale, když už se mi to v hlavě vynořilo, proč v té myšlence nepokračovat, neb jsem stejně neměla v hlavě načrtnutou přesnou konstrukci článku. (Bude to dlouhé.)

Inu, proč první hlava v případě zrození, to je všem tuším vcelku jasné. V oblasti střetů s realitou se to má tak, že vše nejdřív zaznamená hlava a až pak reaguje tělo. Každá hlava a každé tělo reaguje jinak. Některá hlava se z toho vykecá, jiná to v sobě dusí. Hlava jedna se vymluví a tělo, co k ní naleží, to bere s povděkem, neb toho na něj tolik nezbude. Hlava dva dusí a dusí a tělo se kroutí a někdy i hroutí. Ale nikdy nic není jen černé a bílé. Někdo skřípe ze spaní zubama, jiný hubne a realita dál útočí.

Horší než srážka s realitou je už jen srážka s blbcem.

Jak vypadá taková realita v mém případě? Ne o všem se můžu rozepsat tak, jak bych chtěla, což je samo o sobě pěkně krutou realitou. Svoboda slova, vyznání a názoru je v dnešní době ohromně relativní pojem a já, ač jsem si jistá svým postojem, nechci, aby jiní trpěli následky mé pravdomluvnosti a touhy komentovat dění. (Kdybyste jen tušili, jakou komedii spustil exekučně zabavený Bublifuk, to byste zírali.)

Nikdy by mě nenapadlo, že na svém blogu začnu s řízenou a uvědomělou autocenzurou. Jistě, mírná autocenzura je obsažena v každém publikovaném příspěvku, ale není vědomá, není proto, že bych věděla, že to, co píši by si na sebe mohl někdo vztáhnout a pak by z toho mohl být problém. Spíš vás mé datlující prsty chtějí ušetřit zbytečných podrobností a informací, po kterých stejně většina normálních čtenářů nebaží. (Definici normálnosti teď ponechám stranou.)

Ehm, kdeže jsem to byla?

Střety s realitou. Ano, ty bývají tvrdé. Studenti je jistě znají. To si tak poklidně studujete a pak "BUM!" první zkouška za dveřma a pak další a další... Nedají si pokoj, dokud nejste hubení jako lunt (nechutenství a nedostatek času k přípravě jídla) nebo kulatí jako Míša Kulička (čokoláda je všemocný zdroj energie). Pak se na vás podívají hodnotícím okem všech prázdninových plánů a zeptají se: "A co brigáda, máš?" A vy řeknete, že ne, protože nemáte ty správné známé a že jediná odpověď, které se vám v supermarketu dostane po otázce "Hledáte brigádníky?", je: "Jsme rádi, že máme sami práci." No a tak se hladce dostávám k mé milované nezaměstnané duši, která hledá a nenachází...

...a jsem zase zpět u reality. Včera jsem se srazila se zkouškou, která byla nad mé síly. O de Saussurovi vím kde co, ale laryngála mě překvapila. (Nejen mě, ale to nikoho samozřejmě neomlouvá, že?) O vztahu trojice Jones - Schlegel - Bopp taktně pomlčím jen z toho důvodu, že mi je stále neznámý. (Což mi nezabránilo v rozvinutí několika teorií.) Naštěstí s Jakobsonem a stromovou teorií pana S. jsem si poradila více než dobře. Jenže mi to bylo houby platné. Červená a zelená políčka v ISu jsou zatím v poměru 1:1.

Pokaždé, když kontroluji IS (informační systém, kde se zobrazují známky) vyskočí na mě zcela zákeřně krásně zelená tabulka z prvního semestru. Řeknu vám, stydím se a občas pochybuji. Asi jako každý, jenže já na pochybnosti přestávám mít nárok. Musím. A je to těžké hlavně proto, že vím, že musím. Protože, když to nepůjde a já neuspěju, tak na další studium přestávám mít nárok, protože ono studium stojí peníze a peníze, jak známo, spíše nejsou, než jsou.

Už vás slyším, že na to nemám myslet a že jsem šikovná a že to zvládnu, když nebudu psát tak dlouhé články na blog a budu se soustředit na učení. Jasně, ale co když ne? Co potom? To bude teprve jaksepatří srážka s realitou. Obrovskou, černou realitou nezaměstnanosti, protože, když nezaměstnají kluka s rokem praxe v administrativě, státnicema z angličtiny a maturitou z ekonomky, nebudou chtít zaměstnat holku s maturitním vysvědčením z fotky a praxí tři měsíce v továrně na výbušniny. Můj životopis nemá komu co nabídnout. A všichni toho chtějí tolik i ve chvíli, kdy píší, že pozice je vhodná pro absolventy SŠ. Ha, ha, ha.

A co vám budu vykládat...ony i ty vyčítavé pohledy, když přijde na přetřes, že o rok prodlužuju studium, jsou dost nepříjemné. Docela se obávám toho, co bych si vyslechla ve chvíli, kdy by mě vyšoupli ze školy. Obávám se, že v okamžiku, kdy by přišly na řadu výčitky, tak bych nedržela jazyk za zuby a zmínila, že někteří VŠ taky nedokončili, ač začali a že jiní si ji dodělali až teď, což je sice taky náročné, ale taky to není zrovna konvenční postup na ose: 

ZŠ - SŠ+maturita - VŠ+diplom až tři - práce - manželství - děti - úspěšná výchova - práce - důchod - Smrt

Leč, to by nikomu nepomohlo a spíš by to ranilo ty, které mám moc ráda a kteří mne podporují.

Jenže ti někteří (mami, tati) mají teď práci a pocit, že to nemůže být tak těžké si tu práci najít, když se člověk doopravdy snaží. Řekněte mi, co je to doopravdy se snaží? Co si pod tím představit? Vážně nevím, co se dá dělat víc, než hledat na portálech agentur nabízejících práci, být v jedné až dvou zaregistrován, rozesílat životopisy na všechny strany, mít jeden vystaven na dalších stránkách a ptát se známých, dívat se po výlohách, zda by nechtěli prodavače/pomocnici/číšníka/údržbáře a čekat na odpověď. 

A ta většinou není žádná. Ano, firmy se často neobtěžují odpovědět, byť záporně, na jedinou žádost o práci. A v kavárně se vás zeptají, zda máte praxi, když řeknete, že ne, tak se na vás podívají jako na vola a prohlásí, že přes léto rozhodně nikoho zaučovat nebudou. Když chcete uklízet, tak po vás chtějí praxi a pomalu i osvědčení o skvělém zacházení s desinfekcí.

Bez práce, bez brigády a co střecha nad hlavou?

Stěhování nad námi visí jako smrad z koček nad schody v našem baráku. Byt je vyhlédnutý, my jsme snad zapůsobili na paní majitelku příznivým dojmem a snad se tam budeme moci časem nastěhovat. Snad, protože jsou na řadě propočty ceny. A pak přijde na řadu rozdělování pokojů a jejich obyvatel. To bude úkolem nejtěžším, protože my lidé jsme prapodivná cháska a často spolu nevychází dva, co byste pak chtěli po sedmi exemplářích homo sapiens. I když jsou to všichni prima lidi, může se stát, že jeden ten prima člověk si nesedne s jiným prima jedincem a katastrofa je na spadnutí. Stačí málo.

Realita je krutá a prázdná půlka postele ještě krutější.

V tomto případě ne tak krutá, jak by se mohlo zdát. Mé mládí sice pláče nad tím, že jsem si za ten rok společného bydlení na Jodida ukrutně zvykla, ale je mi jasné, že jsou horší odloučení a že toto je spíš jen takové hraní si na realitu. Z prostého důvodu...jsme spolu aspoň jeden den v týdnu, spíše dva. Soboty a neděle mají kouzelnou moc a my jsme v poslední době toho zažili víc, než předtím. A o tom všem jsem chtěla psát, jenže příprava na zkoušky mi v tom poněkud brání.

Tak jen telegraficky:

• poprvé jsem byla v KFC
• měla jsem konečně TEN kebab ze Štefánikovy
• Muzejní noc a návštěva výstavy hraček + autorského čtení J.H.Krchovského
• "pelmeně" v Koločavě
• procházky, dobré jídlo, škrabkání na zádech a tady už zasahuje vrozená autocenzura neboli stud ;-)

A co mě čeká?

Neustále nahlížení do ISu, čtení knih, příprava na zkoušky, kolokvia a zápočty (vypisuji to, ač v tom není žádný rozdíl), doučování (jsem velká doučovatelka), Noc kostelů, ohňostroj, žebra u Divé Báry, den otevřených dveří v továrně na mikroskopy a Jodid, který přijede v pátek. 

Do té doby o mně svět nebude vědět. Pod Lehárem se schová kdeco.

Jinak mě najdete u slovníků.