K první části nadpisu dodám jen to, že mám po otci dědičné předpoklady k totálnímu výpadku oné schopnosti udržení myšlenky, povelu, úkolu, zadání či čehokoli jiného v hlavě. Až budu stará, nebudu říkat svým vnoučatům (pokud si nezapomenu pořídit děti, aby ony mohly mít své děti) onu okřídlenou větu "Pokud mne paměť neklame...", nýbrž "Pokud si to správně nepamatuju, tak..." Má nepaměť předznamenává druhou část nadpisu: nutnost.
Nemohla jsem si nevzpomenout na průpovídku pidimužíků z mé oblíbené pohádky Tři veteráni. Obzvlášť, když chci psát o tom, co jsem dostala v září k svátku (a konečně zlikvidovala a tudíž plním slib, co jsem dala) a ještě k tomu jsme si v práci s kolegyní zpívaly u pásu Není nutno.
Milí čtenáři, ne abyste ten nadpis četli ve stylu "hrobaři" jako se to podařilo mně. Dnešní akce "Hele houba" splnila svůj účel. Měla bych vás však předem upozornit, že tento článek vznikal původně jako e-mail (a také byl tak odeslán) pro mou drahou sestru do Prahé. Tudíž se nedivte častému pojmenování "maminka", to my, milující dcery, máme tak ve zvyku.
Někteří z vás to možná ví, mnozí zřejmě ne, ale to nevadí. Před dvaceti dny jsem slavila jmeniny a měla jsem z nich takovou radost, jako kdyby to byly přinejmenším narozeniny. Gratulanti projevili obdivuhodnou fantazii.
Jsem velmi znepokojena faktem, že i přes pravidelnou pracovní dobu, tedy i pravidelný poločas odpočinku, nejsem s to psát články na blog. Dejme tomu, že to svedu na probíhající pyrokurz (čti: "blížící se zkoušky") a dám vám, milé čtenářstvo, naději na pravidelnější příspěvky od mé ctěné maličkosti.